Putin, stejně tak jako každý budoucí diktátor s psychopatickou povahou, nekonečnou touhou po moci a bezpodmínečném uznání, se celý život snažil vyšplhat až na vrchol samotné moci v Rusku. A ten skutečný vrchol představuje (asi tak šest set let) moskevský Kreml. Přestože Putinovo ego tohoto mytického vrcholu dosáhlo, ani to mu nestačilo. V dalším období se zaměřilo na ovládnutí státního aparátu, likvidaci médií, hospodářské a politické konkurence. Nyní se snaží o porobu celé ruské společnosti, kterou potřebuje ve válkách. Proti komu se mu zlíbí.
V posledním etapě své zvrácené, psychopatické mise se snaží o „světovládu“. Tedy alespoň v místech, kam může poslat svojí armádu, bombardéry, rakety, špióny, dezinformace nebo zelené mužíčky (dnes už přejmenovanou Wagnerovu armádu). Ani to ho však už neuspokojuje. Je to jako v pohádce O zlaté rybce. Nakonec Putin vyhrožuje všem svým nepřátelům jadernými střelami a rád by řídil Zeměkouli. V raketových silech má připravených 1500 raket s jadernámi náložemi k okamžitému použití (další jaderné hlavice má jistě ve skladech). Stejně tak, jako má ve skladištích po celém Rusku uskladněné tisíce klouzavých bomb, které se zvrácenou radostí nechává shazovat ruskými piloty na Ukrajině. Ale to už horká je současnost. Podívejme, jak začínal.
Rozvědčíkem KGB v okupované části Německa
Putina nechteli do KGB přibrat, ale vlísal se. Zpočátku byl řadovým členem KGB, ale nakonec se dostal i k práci ve východním Německu (NDR). V době, kdy sovětská vojska okupovala část Německa, byl ovšem (z hlediska občanů tehdejšího Sovětského svazu) na západě. O tom, jak to tehdy v NDR asi vypadalo, si můžeme udělat obrázek například v pěkném filmu Most špiónů. KGB úzce spolupracovala s východoněmeckou tajnou policií Stasi a masila něměcké obyvatelstvo. Putin už tehdy reprezentoval zájmy represivního ruského impéria. Bylo to už za Brežněva. Podobně, jako vypadala normalizace u nás po roce 1968, kdy nás přijely „osvobodit“ ruské tanky, vypadalo to i během „pobytu“ sovětských vojsk v NDR až pádu berlínské zdi v roce 1989.
Postup v KGB v divokých 90. letech až po její ovládnutí
Putin se po odsunu NDR vrátil do rozpadajícího se Sovětského svazu do své rodné leningradské oblasti. Zpočátku to pro něj musel být opravdový šok (jezdil nějaký čas jako taxikář v rodném Leningradě), ale musel se rychle zorientovat když vezmeme v úvahu fakt, že během několika let vystoupal až na vrchol samotné KGB (tehdy už FSB). Zajímavé svědectví o těch časech poskytl ve svých knihách bývalý ruský agent FSB Litviněnko, který se snažil Putina upozornit na propojení leningradských politiků s organizovaným zločinem. Litviněnko se ale ve svém nadřízeném Putinovi šeredně zmýlil. Putin o tom propojení dávno věděl. Vždyť právě ta spolupráce s podsvětím byl způsob, jak mohl v KGB postupovat na vyšší a důležitější funkce. Ruskému patriotickému rozvědčíkovi uniklo, že doba, kdy se v SSSR hlídal státní majetek už skončila. Teď to bylo naopak. V Rusku státní majetek ve velkém (a rychle) začal rozkrádat. Putin na hlášení naivního podřízeného nezapomněl. Naopak. Proto Litviněnko musel záhy uprchnout do Velké Británie. Putin mu to ale nezapomněl. Za několik let ho nechal ruskými agenty FSB otrávit poloniem.
Z Lubjanky až do Kremlu
V dobách Sovětského svazu koloval jeden oblíbený vtip: „Víte, která budova je v Moskvě nejvyšší? Lubjanka. Z té je vidět do každé ruské domácnosti.
Být šéfem FSB byla obeovská strategická výhoda. Jednak máte k dispozici tajné informace, kteří jiní nemají. A máte také styky, kteří jí nemají. Proto se i prezident Jelcin FSB vždy obával, a do její budovy nikdy nevkročil. Ale nakonec všechno to dopadlo jinak. Jelcin si musel „vybrat“ Putina. Jak k tomu ale došlo?
V dobách hluboké krize ruského hospodářství, ke které došlo v důsledku rozkrádání státního majetku, zaostalého ruského hospodářství a rozpadu společného trhu RVHP, došlo ke kolapsu krachu ruského hospodářství a měny. V roce 1988 se už předsedové vlády v Rusku střídali jak na běžícím pásu. Až se talo, že jedním v řadě se stal tehdejší šéf FSB Putin. Chytil se šance dokonale a už se jí nikdy nepustil. V létě 1999 rozpoutal krvavý konflikt v Čečensku a díky němu, si pojistil prezidentskou funkci. Že to stálo životy desetitisíce Ćečenců to Putinovi bylo jedno.
K rozpoutání války byly jako záminka použity „záhadné“ výbuchy v obytných domech v Rusku, ze kterých Putin obviňoval Ćečence, ale u kterých byly ruskou policií nachytáni jedině ruští agenti FSB. Svědectví o podivnostech okolo těchto výbuchů přinesly opakovaně i reportáže ruské televizní stanice NTV oligarchy Berezovského, který se obohatil v období divokého rozkrádání státního majetku za Jelcina. Příznačný byl pak další osud tohoto mediálního oligarchy, jednoho z opravdu tvrdých kritiků Putina. Před pomstou novopečeného ruského prezidenta musel uprchnout do britského exilu (do Londýna). Tam se tehdy uchýlilo už více takových ruských zbohatlíků (Abramovič a další), kteří se na západě cítili se svým majetkem bezpečněji než v samotném Rusku. Ale to neplatilo pro každého.
Berezovský (stejně jako Litviněnko) za velice podivných okolností zemřel v emigraci. Jako by šlo o záměrný podpis FSB (viz akce popisované v knize Mitrochinův archiv). Vzpomeňme třeba na Stalinův rozkaz k likvidaci Trockého v Mexiku. Byl utlučen kladivem. Stalin je Putinův vzor. Hlásí se k němu veřejně. Obdivuje ho. V posledních letech oživuje zašlý Stalinův kult a mluví o něm s úctou. Je to ukázka toho, jak se jeden zločinec chce vyrovnat jinému zločineckému idolu. Je to Putinova hlavní motivace. Chce se zapsat do ruských dějin jako stejně významný vůdce. Proto Putin zakázal činnost ruského Memorialu, odkrývající zločiny stalinistické éry. To se mu totiž nehodí. Někdo by časem mohl založit podobnou ruskou organizaci, odkrývající Putinovy zločiny.
Další zločiny sloužící konsolidaci putinovské moci
Hned v prvním čtyřletém období svého prezidentského mandátu, se Putin začal vypořádávat se všemi svými kritiky a konkurenty. Mediálně známým případem je zatčení oligarchy Chodorkovského, který si myslel, že když je jedním z nejbohatších, mohl by na prezidenta sám kandidovat. To se šeredně zmýlil. Pro Putina dokonale posloužil jako odstrašující příklad všem dalším ruským oligarchům, kteří by ho jen náznakem chtěli nějak ohrožovat nebo kritizovat. Chodorkovský byl dlouhá léta v ruském vězení. Dnes žije ve švýcarském exilu. Má štěstí, že si zachránil krk (zatím).
Těch zločinů, které Putin spáchal už v prvních dvou volebních období, je nepřeberná řada. Proto jejich výčet musíme vzít stručněji. Patří k nim ovládnutí lokální státní správy, likvidace nezávislosti ruských soudů a ničení „nepřátel“ všeho druhu. Mediálních, ekonomických, politických. Putin se s chutí (a s pomocí tajných služeb a dalších složek ruského represivního aparátu) pustil do likvidace jakéhokoli druhu opozice. Vraždy novinářů nebo opozičních politiků začaly přibýva. A ruští oligarchové dodnes „záhadně“ vypadávají z okna. Za všechny tehdy zavražděné můžeme jmenovat novinářku Politkovskou, opozičního politika Borise Němcova nebo naposledy zavražděného popitika Andreje Navalného. Poslední „kratochvílí“ zločineckého diktátora Putina, se stalo chytání západních občanů (třeba sportovců, jejich falešné obvinění z přechovánání drog a následné výměny za vraždící agenty GRU či FSB. Nebo ty, které zatkli v zahraničí, třeba Američané nebo Evropadné (například si Putin vyžádal Obchodníka se smrtí“ Buta).
Od zločinců jednotlivých ke zločínům válečným
Nebyly to jen Putinovy vraždy jednotlivců. Ještě horší je množství zabitých, umučených a unesených, které přinesly další Putinovy války. V současné době neexistuje na Zemi diktátor, který by rozpoutal tolik válek jako Putin. To je důležité si uvědomit i při srovnávání válečných konfliktů v jakémkoli jiném případě. Jmenujme je popořadě. Gruzie 2007, Ukrajina 2014, Náhorní Karabach, Sýrie, Afrika (několik válečných oblastí), Ukrajina 2022. K tomu přidejme působení KGB/FSB na Balkáně (10 let trvající válka), násilné a podvratné akce ve východní Evropě, účast ve válkách v Africe a v neposlední řadě masové šíření dezinformací v Evropě, Latinské Americe, Africe i jinde.
Putinovské války a jejich důsledky
Kromě statisíců mrtvých, které můžeme napočítat ve všech konfliktech, které Putin způsobil, existují další miliony postižených. Například lidí vysídlených v důsledku válečných konfliktů. Lidí, kteří museli natrvalo opustit své zničené domovy. Stačí se podívat do Sýrie, kde jsou udržované ruských základen stálo deset milionů Syřanů domov. Bylo to také kvůli občanské válce, kterou Putin vojensky podporuje. Podobně krutá (a dlouhá) občanská válka běsnila i na Balkáně. Také zde čle působila (a působí) ruská FSB. Stejné válečné zločiny páchají ruská vojska dnes na Ukrajině. A to už od roku 2014. V tom všem má prsty samozřejmě Putin a ruské tajné služby (Gruzie, Náhorní Karabach, několik konfliktů v Africe atd.).
Pokud si někdo ze současných světových diktátorů zaslouží označení největší válečný zločinec, pak je to jednoznačně Putin. Žádný jiný z nich nezpůsobil ve světě tolik utrpení, tilik válek a válečných zločinů jako už způsobil Putin.
Od válečného zločince k teroristickému státu
Je celosvětovou tragédii, když se zločinec typu Putina zmocní tak velkého státu, jakým je Rusko, a vybuduje z něj totalitní stát, který mu je plně podřízený, se kterým může dělat, co se mu zlíbí. Je totiž velkým rozdílem, když se například nějaký drogový zločinec zmocní jednoho města nebo malého regionu, a když se zločinec zmocní celého státu a disponuje jadernými zbraněmi. To je úplně jiná liga.
Přesto se mnoho lidí po světě naivně domnívá, že Putin je spasitelem Ruska (či světa). Tak jako si to nebozí obyvatelé sovětského Ruska (a jeho tehdejších satelitů) mysleli o zločinném Stalinovi. Dnes jsou uchvácení mocí a propagandou ruské státní mašinerie sloužící cele Putinovi. Než se Rusové (i my) dožijeme konce válečného zločince, bude prolito ještě mnoho krve. Ve jménu vůdce, kterému nestačilo loupit a vládnout v jedné zemi. Ani to mu nestačilo.
A jestli si někdo myslí, že takový zločinec přestane dobrovolně, musí být naprostý blázen. Putin nepřestane, dokud si pro něj ta s kosou nepřijde. Už dnes je to stejně šílené, jako to bylo za jako za Stalina. Všichni se nakonec budou v Rusku svého tyrana bát tak, jako se báli Stalina. Nechali ho ležet na podlaze po mrtvici, protože se báli, že se probere.
Co tedy máme dělat?
Pro nás je asi důležité vědět, že ty putinovské rakety jsou namířeny i na nás. Takže bychom neměli váhat začít budovat účinnou obranu. Zatím jí nemáme, ale to musíme urychleně změnit. Odhady expertů říkají, že evroposká protivzdučná obrana by v současnosti byla schopná zachytit jen pět procent ruských raket. To je strašně málo. Ale existují i jiné prostředky, které Putina začínají pálit. Jak je používat, nám v surové ralitě války ukazuje ukrajiská rozvědka a armáda. Musíme se také naučit, jak správně zatočit s ruskými agenty, kteří často beztrestně řádí v Evropě. Také bychom se mohli přiučit na Ukrajině, která s Ruskem dlouho bojuje. Příkladů v tom nelítostném konfliktu máme bezpočet. Z toho všeho vyplývá, že by se ukrajinská armáda mohla stát pro NATO přínosem. Získala bojové zkušenosti a je to náš opravdový spojenec. Nad tím vším musíme přemýšlet a také s tím něco skutečně dělat.
Můžeme začít třeba s tím, že v Putinovi uvidíme skutečného zločince, který se nezastaví před ničím. A podle toho se dál zařídíme. Je to zvláštní, ale na Putinovi není nic ohromujícího ani sympatického. Jen jistá souhra okolností (rozpad Ruska a rozkrádání ohromného majetku) umožnila Putinově psychopatické osobnosti využít příležitosti. Osobně se obohatit, získat moc a styky a vystoupat až na vrchol ruské pyramidy moci. Rozhodně nám nesmí být jedno, jakým způsobem to udělal. Z toho totiž vyplývá, jakým způsobem se válečný zločinec chová nejen v Rusku, ale hlavně jaké zlo činí v mnoha dalších zemích. Stejně tak je důležité vědět, že v Rusku existují miliony putinovských pomahačů, kteří toto svého vraha obdivují. A nejsou to jen ti, kteří za něj umírají na ukrajinské frontě. Ne všichni ale válku v Rusku chtějí. Jenže zločinec typu Putina se jich na to neptá.
