V souvislosti se rozhodnutím senátního výboru pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost, který hodlá posoudit, zda je Miloš Zeman schopen nadále vykonávat svůj prezidentský úřad, uvádím několik historických konotací.
Dobrovolné odstoupení prezidenta Masaryka (po ataku mozkové mrtvice v r. 1934 dobrovolně odstoupil).
Několikeré mozkové mrtvice prezidenta Beneše mezi léty 1943-1948 (jeho setrvávání v úřadu a politické důsledky takového rozhodnutí).
Vynucenou abdikaci komunistického prezidenta Svobody v roce 1975 (Byl na veřejnosti viditelně dezorientovaný. Náhodou jsem toho byl svědkem na oslavách Rumburské vzpoury v témže roce).
Zeman v Lánech – květen 2021
Jak je z výčtu patrné, nejedná se o tak ojedinělý příklad v české historii. Spíš naopak. Posoudit zdravotní stav Miloše Zemana, ale nebude pro Senát jednoduché. Okolí prezidenta i ošetřující lékaři neuvádějí k jeho stavu žádné potřebné detaily. Zdravotní stav prezidenta je před veřejností několik posledních let dokonale skrytý.
Nejlepší by tedy bylo, kdyby se Miloš Zeman mohl častěji osobně ukazovat na veřejnosti a dostavit se mezi senátory osobně. Potom bychom neměli pochybnosti. Aranžované fotografie na twitterovém účtu bývalého redaktora Haló novin, nás nemohou o ničem přesvědčit. A video záznamů z oficiálních cest prezidenta Zemana máme pramálo. Poslední video je ze zasedání prezidentů V4. A o ničem dobrém nesvědčí.
Citace z knihy Zbyňka Zemana – Edvard Beneš (2002), politický životopis (str. 302-306):
Beneš musel na radu lékařů stále častěji odpočívat. Teprve roku 1943 se u něj objevili symptomy vážné nemoci, které jeho osobní lékař Klinger diagnostikoval jako zárodečné symptomy aterosklerózy. Ta vedla na počátku roku 1945, před jeho druhou cestou do Moskvy, k záchvatu mozkové mrtvice. Od roku 1946 se pak Benešovo zdraví dále zhoršovalo a nebezpečně rostl jeho kolísavý krevní tlak.
Prezidentovy zdravotní krize patrně úzce souvisely s rostoucím mezinárodním napětím. V létě 1947 zahájil Stalin zahraniční diplomatickou ofenzivu a počátkem října svolala Kominforma v této souvislosti poradu komunistických stran. Už 9. srpna 1947 psalo Rudé právo s použitím nezvykle silných výrazů o protikomunistických provokacích, které by neměly zůstat bez odpovědi. 2. září vláda zamítla komunisty prosazovanou milionářskou daň. O tři dny později ji podpořila — za doprovodu hrozeb — komunisty ovládaná Ústřední rada odborů a 11. září uzavřela KSČ se sociální demokracií dohodu o prosazení jejího uzákonění. Uprostřed listopadu pak Klinger hovořil o dalším zhoršování Benešova zdravotního stavu: prezident za tři měsíce zhubl zhruba o šest kilo, jeho řeč vázla, pohyblivost se zhoršovala. Podle Klingera Beneš za poslední čtyři roky zestárl o dvě desetiletí a změnil se tak, že z něho byl prý „starý, sešlý člověk”.
Beneše postihla v létě 1947 další mozková příhoda, z níž se zprvu dobře zotavoval, ale když jel 19. září vlakem na rekonvalescenční cestu na Slovensko, upadl do mdlob zřejmě následkem dalšího mrtvičného úderu. Měl pak dočasně zakázáno přijímání návštěv i jakoukoli větší námahu, a tak se při zhotovování věnoval hlavně svým memoárů z druhé světové války.
Podle názoru lidí, kteří mu byly nablízku, začaly Benešovy politické úsudky vykazovat zřejmě zřetelné vady už na sklonku války, horšila si ho paměti chování, zvláště v posledních měsících života charakteristické častými úniky z reality do světa představ. Jeho manželka přitom dělala, co mohla, aby jej uchránila ve skrytu soukromí.
Ale ještě téhož dne nabral Benešův zdravotní stav definitivní obrat k horšímu. Druhý den, v pátek, oznámil jeden ze specialistů, profesor Prusík, nutnost přísnější she lékařského režimu. A už sobotu pozbyl Beneš schopnosti mluvit a polykat stavu. Velmi tím trpěl, zvláště když jeho mysl zůstávala jasná – nedokázal však sdělit, jak se cítí a co bych chtěl. 29. srpna utrpěl Beneš pořadí už pátý, konečný úder mozkové mrtvice a upadl do hlubokého bezvědomí. Probral se z něj nakrátko druhý den a vnímavě poslouchal rady lékařů. Zesnul 3. září 1948, krátce po šesté hodině odpoledne za přítomnosti své ženy. „Smrt byla klidná, ve spánku“, zapsal si do svého deníku profesor Hynek.
