Pohled do československé historie 1948 až 1989 je smutným pohledem. Sovětská okupace v roce 1968 nebyla bleskem z čistého nebe. Čtyři roky před osudným 21.srpnem 1968, totiž došlo v Sovětském svazu k mocenskému převratu. Během dovolené byl odstraněn generální tajemník UV KSSS Chruščov (14.10.1964). K moci se prodral další stalinista Brežněv. Ve skutečnosti už tehdy začalo Československu hrozit nebezpečí. Zpočátku jako by pro Čechy i Slováky bylo naprosto neviditelné. Přesto bylo naprosto logické a zákonité. Stačilo si ale uvědomit, že československé dějiny v době nesvobody neurčovaly rozhodnutí v Praze (nebo v Bratislavě), ale mnohem více záleželo na tom, kdo a jak právě vládnul v Moskvě.
Tehdejší československý prezident Antonín Novotný byl přítelem Nikity Chruščova. Chruščov byl ten, kdo po smrti Stalina zavedl úzké (ale přece jen kolektivní) vedení Politbyra. Jinak to byl naprosto kovaný stalinista. V Sovětském svazu tajně (a jen mezi soudruhy) kritizoval kult osobnosti Stalina, ale ve skutečnosti toho mnoho v SSSR nezměnil.
Brežněv byl (tak jako Chruščov) ze Stalinovy hadí líhně. Jako mladý komunista nastoupil (rok před smrtí tyrana) do ÚV KSSS. Vybral si ho osobně Stalin. Co dodat? Co asi tak mohli českoslovenští (a slovenští) komunisté čekat od naprostého stalinisty, než že ho budou muset bezmezně a vždy poslouchat? Když to trochu přestali dělat, tak se Brežněv nerozpakoval použít hrubou sílu. Vtrhnout do Československa a zabíjet československé občany mu nedělalo velké potíže.
Důležité je uvědomit si i to, že Brežněv stál za výměnou prezidenta Novotného. Vybral si místo něj měkkého Alexandera Dubčeka, který mu byl pravděpodobně vytipován. Šaša se v Sovětském svazu narodil a SSSR neochvějně miloval. Ideální kandidát pro Brežněva. A teď s zamysleme. Ten samý Dubček, že nás měl ochránit před samotným Brežněvem? Z dnešního pohledu naprosto směšná představa, přesto tehdy ve veřejnosti naprosto rozšířená.
S komunistickým vedením (byť částečně reformním) se nedalo očekávat, že bychom mohli brežněvovskému neostalinismu nějak účinně čelit. To se také ukázalo, protože Pražské jaro skutečně netrvalo dlouho. Jen do doby, než se stačila shromáždit ruská vojska na hranicích a tajná služba KGB připravit tajné operace s místními zrádci. Reformní komunisté zkrátka tahali za mnohem kratší provaz než Kreml a československá reformě naladěná společnost byly Brežněvovou obětí.
Československá veřejnost povzbuzená částečným uvolněním za Chruščova samozřejmě nadšeně pracovala na demokratizaci života, ale reálnou šanci udržet dlouhodobě pozitivní změny tehdy ještě nebyla. Brežněv s přizpůsobivým Dubčekem mával, jak chtěl a tlak ulice se sovětské přesile nemohl vyrovnat. Přesto ani tento fakt neumenšuje opravdové hrdinství odporu proti sovětské (rozuměj ruské) zvůli. Naopak.
Je nutné si také přiznat, že sovětské vedení (a sovětská tajná služba) mistrně využily česko-slovenských rozporů a vytáhli slovenskou kartu. Aby Brežněv mohl dosáhnout rychlé likvidace Novotného, musel povzbudit slovenské loajální komunisty k akci. Ti za podporu nakonec po jistých tahanicích od Brežněva získali zákon o Československé federaci, ale i to byl danajský dar od Ruska. Československá federace nejen že nebyla řádně naplněná (kvůli vedoucí úloze KSČ), ale velkou měrou se zasloužila polistopadový rozpad Československa. [1] Zajímavé by bylo zjistit, nakolik v tomto rozkladném procesu hrál zájem Sovětského svazu a činnost ruských agentů v Česku (a hlavně na Slovensku). Je to práce nejen pro naše historiky.
Po 21.8.1968 se v československém normalizačním vedení objevila řada Slováků v čele s Husákem, Śalgovičem [2], Indrou, Biľakem. Zdatně jim sekundoval čeští kolaboranti v čele se Štrougalem, Kapkem, Jakešem, Štěpánem … Ani se mi je nechce všechny vyjmenovávat. Jejich jména budiž zapomenuta.
Zajímavé je, jak invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 probudila mnohé zaslepené sympatizanty sovětského impéria na západě (Francie, Itálie atd.). Rovněž vedla k tomu, že Albánie vystoupila z Varšavské smlouvy. To jen ukazuje, že alternativy pro československý vývoj v šedesátých letech existovaly. To bychom ovšem museli mít jiné než ryze prosovětské, komunistické vedení. Příklady alternativního vývoje ukazuje například získání neutrality Rakouska (1955). Nebo příklad Finska, které se ubránilo Stalinovi. Dobrým příkladem je i vývoj západního Německa, které se stala součástí NATO už v roce 1955.
Nás bohužel do Stalinovy říše neúnavně vlekl československý prezident Eduard Beneš. Už v roce 1943 podepsal v Moskvě se Stalinem smlouvu O československo-sovětském přátelství. Měla platnost 20 let. Tedy platila až do roku 1963, kdy už se v SSSR schystal puč Brežněv.
Při neslavném působení Beneše (1943-1948) postupně (a vytrvale) přebírali moc českoslovenští komunisté. Sovětští poradci jim začali „pomáhat“ hned po únoru 1948. Represe v padesátých letech nadlouho poškodily a oslabily Československou společnost, která ani za cenu nemalých osobních obětí a hrdinství, nebyla schopná (po dvaceti letech převratu) obstát proti sovětské okupaci. Takovou situaci nešlo vyhrát. Vyhnout jsme se jí ale mohli, pokud bychom měli ve vedení státu lepší (a schopnější) politiky.
Další domácí události po srpnu 1968 se i nadále určovaly v Kremlu. A to včetně takových „maličkostí“ jako byl zákaz účast na olympiádě nebo zahájení války v Afghánistánu. Československo bylo ve vlaku událostí v Kremlu. Teprve když se prohnilé, sovětské impérium začalo rozpadat, dostalo se východní Evropě šance. A spolu s ní dostaly šanci a země v Pobaltí, Moldavsko, Gruzie, Ukrajina, země střední Asie, kavkazské země. Ruské vězení národů se tehdy skoro celé zbortilo. Historické příležitosti se dostalo i Čechům a Slovákům. Měli bychom to chápat v plné šíři a stále si to připomínat. Je to nejlepší způsob, jak se bránit ruské agresi, která je samozřejmě trvale namířená i proti nám.
Že je ruské nebezpečí aktuální (ve skutečnosti nikdy ani nepominulo), by mám měly ukazovat stále se ukazující příklady ruských zločinů. Nejen u nás, ale po celém světě. Jsou to varovné signály. Podvratné akce proti americkému radaru, výbuchy muničních skladů ve Vrběticích. Ale i doposud nevysvětlené výbuchy před naším stupem do NATO. [3]
Ruských špiónů bylo v roce 1989 hodně i v porevoluční době. Ruští agenti nadále zkouší mást naše veřejné mínění, sbírají kompromitující informace na politiky, snaží se řídit jejich rozhodování… Stačí si vzpomenout na hojnou účast našich dvou minulých prezidentů (Klause a Zemana) na konferencích, které pořádala ruská tajná služba FSB.
Ruská okupace Československa 1968-1989 budiž to pro nás trvalým varováním v naší novodobé historii. Kremelští propagandisté se naše občany budou nadále a vytrvale snažit přesvědčit, že je ten ruský režim lepší, že je hodný následování.
Lepší v čem??? V bezmezném se klanění carovi, ve vraždění, ve válkách, v okupacích, v rozkrádání a korupci, v neschopnosti řídit hospodářství, v neschopnosti umožnit vlastním občanům žít v míru důstojný život?
Pravidelně bychom se měli připomínat. 21.srpen jako datum vhodné ke každoročnímu zamyšlení a připomínce nejdelší vojenské okupace v naší historii.
——————————–
[1] Pomlčková válka o název federace, zákaz majorizace ve sněmovně národů, absence ústavních soudů (federace i republik) atd.
[2] To je ten zrádce, který nechal vypnout spoje a pustil na letiště v Praze sovětská vojenská letadla. Šalgoviče našli oběšeného v lese v únoru 1990.
[3] Na začátku toho století došlo k pěti výbuchům, které popsal Vladimír Hlučín. Jeho kniha Není to o mě stojí i po těch letech za zamyšlení.
