Od krvavého, brutálního útoku a masakru na hudebním festivalu v Re’im) (7.10.2023) uplynul už rok. Od teroristického útoku v New Yorku (11.8.2001) uplynulo letos na podzim už 23 let. Válka Izraelců proti teroristům z Hamásu pokračuje a trauma způsobené vražedným útokem v izraelské společnosti hned tak nepomine. Na příkladu Američanů vidíme až zpětně, jak jeden velký teroristický útok poznamená společnost po jednu generaci, způsobí těžko napravitelné škody a často zažehne následující válečnou odvetu. O to teroristům jde. Chtějí válčit. Myslí si, že jsou ve válce.
Po útoku z 11.9. v New Yourku jsme byli svědky odvetných válek v Iráku a Afganistánu. Prudce se také zvýšila bezpečnostní opatření a to i v civilním sektoru, například na letištích po celém světě. Dalo by se říct, že důsledky masivního útoku v jedné zemi může v moderním, globalizovaném světě pocítit doslova každý člověk.
Největší tragédií teroristické útoku v Izraeli bylo zabíjení, mučení, únosy a to vše včetně dětí a civilistů. Ti se ocitají v pozici obětí, které opravdu za nic nemůžou. Pro teroristy to ale nejsou lidé, ale „jen“ nepřátelé. Přitom teroristé samotní se rádi zaštiťují falešnými tvrzeními, že vedou svůj boj proti nepřátelům. Ptám se tedy. Kdo jsou ti nepřátelé? Účastníci koncertu? To těžko. Nebo jsou to úředníci sedící v kancelářích světového obchodního centra v New Yorku? Nebo jsou spíš těmi nepřáteli lidstva teroristé sedící v letadle, které narazí do mrakodrapu nebo teroristé, kteří se vydají vraždit na koncert? Vypadá to jasně, ale tak jasné to není. Řada lidí (včetně některých vrcholných politiků několika států) vám bude tvrdit něco jiného.
Utrpení sledované na dálku je těžké si jen přestavit. Přesto se v každé zemi občas objeví zločinec, který bezdůvodně střílí ve škole, supermarketu, na ulici atd. Každý si takovou tragédii může představit. Potom si jí zkuste vynásobit několika tisíci (obětí a rodin všech pozůstalých) a už se té představě bolesti a utrpení můžeme alespoň přiblížit.
A ještě jednu věc chci v souvislosti s 7.říjnem říct. Při hodnocení válek, které teroristický útok někdy rozpoutá je potřeba posuzovat samotný teroristický čin, jeho oběti a jeho způsob provedení a neporovnávat (nemíchat) ho s reakcí napadené strany. To je samostatná kapitola, která si zaslouží samostatné hodnocení, nikoli bagatelizování nebo jakési vysvětlování či dokonce omlouvání. To by bylo stejné, jako například omlouvat mučení nebo vraždu dětí. To může dělat jedině pitomec nebo zlý člověk.
Na příkladu Afganistánu navíc vidíme, že válka proti teroristům není snadná. A také vidíme, že společnost, kterou spravuje Talibán nevzkvétá. Slibovaný ráj se zatím nedostavil a ani se nedostaví. Za to se rychle do země vrací tyranie, bezpráví a beznaděj. Ale takový je svět těch, kteří teroristy financují, řídí a najímají. Je to svět bez morálky a úcty k životu. Obdivovat takový svět nejde, aniž by měl člověk v sobě cosi zvráceného. To by si měli uvědomit všichni ti, kteří tak „zasvěceně“ komentují následující války proti teroristům. Ty totiž trvají o mnohem déle než samotný teroristický čin. Odvetným akcím se tak dostává mnohem větší pozornosti. Tak na to bychom při hodnocení reakce napadené strany neměnili nikdy zapomínat. Žijeme v medializovaném světě nezasvěcených diskusí o všem možném na sociálních sítích a v komentářích ke zprávám na internetu.
