TGM kdysi prohlásil, že potřebujeme alespoň 50 let klidu, abychom úspěšně vybudovali základy nového státu. Československu se toho tolik potřebného „klidu“ ve 20. století nedostalo. Nebyl to ostatně problém jen u nás, ale v celé Evropě.
První republika měla k dispozici jen 20 let nepřetržitého vývoje a zápasila s mnoha problémy „začátečnického“ státu. Potom přišly dvě totality a hluboká krize dokonaná sovětskou okupací (a dlouholetou kolaborací s okupanty). Až po roce 1989 nám svitla naděje na delší období „klidu“. Co z toho plyne za poučení?
Na věci se z delší časové perspektivy dívá jinak. Tak třeba 20. století. Do doby, než jsme si vydobyli vlastní stát, museli jsme dělat to, co naplánují ve Vídni (včetně financování válek a válečných obětí pro rakouské války). Bylo to nepříjemné a pohodlné zároveň. Zahraniční politiku dělali diplomaté habsburského dvora, my jsme tomu moc nerozuměli, ale byli jsme chráněni uvnitř impéria.
Z celého 20. století, jsme jedno desetiletí strávili ve válkách (první i druhé). Padesát let jsme žili v totalitě. Během jednoho století jsme nejméně pětkrát přišli o elity – kvůli dvěma válkám, nacistické i komunistické perzekuci. Nakonec došlo i na druhou (ruskou) okupaci. Československá normalizace byla hodně dlouhá a postihla několik generací. Velké množství Čechů i Slováků bohužel čile kolaborovalo se sovětskou (rozuměj ruskou) okupační mocí. Byla to doba hlubokého úpadku, udavačství, beznaděje a odporného, brutálního, stalinistického, komunistického, estébáckého, policejního režimu.
Teprve na sklonku minulého století, po roce 1989, jsme opět mohli svobodně obnovovat nezávislý stát. Přišla rychlá 90. léta, kdy nejenže konečně odtáhla sovětská okupační vojska, rozpadnul se Sovětský svaz, ale také se nám rozpadlo Československo (dílo Mečiara a Klause). Divoká 90. léta byla nejen dobou nápravy křivd, ale také dobou vzniku nových nespravedlností, příchodu ostrých hochů (oligarchů), kteří si vytunelovali obrovské státní majetky, které se původním majitelům většinově ani nevrátili (vleknoucí a jen částečné restituce, podivná kupónová privatizace, vyždímaná konsolidační agentura a banky, kšefty všelijakých kmotrů, šíbrů a oligarchů na úkor státu). Nakonec se právě největší oligarchové stali nejsilnějšími zákulisními, politickými hráči. Vytvářeli si svoje monopoly, silné sféry vlivu, věnovali se lobbingu a nakonec někteří začali usilovat i o vstup do politiky. Na konci prvního desetiletí budování českého státu došlo i k několika určujícím událostem. K narušení demokratické soutěže („opoziční“ smlouva), vstupu ĆR do NATO (Havel, 1997) a EU (Śpidla,2004). Vznikly a sílily zárodky občanské společnosti – nové politické strany, nové (i obnovené) občanské spolky, neziskovky, atd.
Pokud bychom chtěli něco porovnávat s první republikou (tehdejším budováním státu), tak jen z čistě časového hlediska máme (jakous takous) analogii jen pro prvních dvacet let. Dále (tedy pro nás již od roku 2010) se začínáme pohybovat v neznámém terénu. Tím také končí jakékoli srovnávání s děním první republiky. Do té první padesátky budování státu, nám chybí ještě téměř dvacet let. To je přibližně jedna další generace.
Co podstatného se událo ve třetí dekádě naší samostatnosti (2010-2020)? Ve vnitřní politice to byl odchod Václava Havla z politiky (2003), návrat aktérů (o)poziční smlouvy k moci, následné zvyšování vlivů kmotrů a oligarchů na náš politický systém, ale také snaha některých vlád, omezit rozšířenou korupci. Symbolem kmotrovské (či oligarchické) snahy ovládat a těžit, se stalo systematické ničení nezávislosti českých (soukromých) médií, vlastněných do té doby několika zahraničními investory. Postupu oligarchy Babiše (ovládnutí MAFRY), následovali další oligarchové (Křetínský, majitelé Penty, Kellner, Tykač, …). Babiš navíc „rozjel“ svůj politický projekt ANO 2011 (Jourová, Komárek, …).
Dravý postup oligarchů vyvolal v části společnost značný odpor, ale zároveň, poměrně její velká část začala být vystavována jejich rafinované mediální masáži. Po získání médií a vlivu ve vládě i na Hradě si dokonce oligarchové zákulisně začali řídit českou zahraniční politiku, orientovat nás na Rusko a Čínu kvůli svému byznysu (Kellner i Babiš prostřednictvím Zemana a vlády).
Do toho všeho rozpoutalo Rusko (ve třetí dekádě naší samostatnosti) drsnou hybridní válku, namířenou i proti České republice. Zahraniční ohrožování české demokracie a společnosti bylo (a je vážné). Rusko nás čím dál víc ohrožuje, přestože jsme řádnými členy NATO. Ohrožuje nás nejen kvůli válce na Ukrajině.
Energetické vydírání, likvidace plynovodů, ruská dezinformační a propagandistická válka … (ruské rakety a drony zatím padají „jen“ v pohraničí Polska nebo Rumunska …) ruské rakety by ale klidně mohly doletět i k nám, kdyby k tomu někdo v Kremlu vydal pokyn. Z Černého moře, z Kaliningradu nebo ruské jaderné ponorky … je to do Prahy, Ostravy nebo Brna jen o kousek dál, než na západní část Ukrajiny. A na tu ruské rakety masově dopadají už druhým rokem. Podobně jako ruské rakety, činí se i ruští agenti. Kamkoli přijedou, zůstává za nimi špinavá práce (výbuchy ve Vrběticích, otravy v Londýně a Salibury, vraždy v Berlíně, výbuchy v Bulharsku i jinde). Všímat bychom si měli i ruských základen ve světě. V Sýrii má Rusko vojenské základny. A Sýrie má deset let zuřící občanskou válku. Ta, zdá se, Putinovi vůbec nevadí. Trpí přece Syřané (a okolní státy a státy kam míří miliony imigrantů, kteří si museli zachránit svoje rodiny a holé životy). Nekonečná válka v Sýrii, to je také výsledek ruské imperiální politiky, To je ten „krásný“ kremelský svět v praxi. My přece ale už víme, že kam šlápne noha ruského vojáka, sto let tráva neroste. Vědí to i Ukrajinci, Poláci, Maďaři, Slováci a další evropské národy okupované kdysi Stalinem. Ale chápou to i dnes v Africe nebo Latinské Americe? Nebo víc věří ruským lžím propagandě?
Čtvrtou dekádu samostatnosti zatím prožíváme sice v ohrožení, ale stále ve svobodě. Díky tomu se můžeme připravovat na problémy, které nás obklopují a které ním skutěčně hrozí. Je to naštěstí naše svobodné rozhodnutí a svobodná vůle. V době krvavé ruské války na Ukrajině máme jistou historickou výhodu (oproti nezkušené první republice), že už jsme zakotvení na západ (v EU a bezpečnostní strukturách NATO) a už netoužíme být mostem mezi východem a západem (to už jsme si vyzkoušeli pro druhé světové válce a nedopadlo to pro nás dobře). To ale neznamená, že nemusíme o svoji svobodu pečovat. Rusko si na nás stále pomýšlí. Jeho vedení si pořád myslí, že státy bývalého sovětského bloku jsou sférou ruského vlivu, že mají na tato země „nárok“ (naposledy nám Kreml svůj vliv předvedl třeba se zrušeným radarem v Brdech nebo s výbuchy ve Vrběticích).
Ale co platilo pro ruský vliv ve druhé polovině minulého století, dnes už dávno neplatí. Nikdo z bývalých členů zrušené Varšavské smlouvy nemá zájem, aby k němu Rusko strkalo nos (třeba přes svoje tajné agenty). To samé platí pro většinu bývalých sovětských republik. Těm se nesmírně ulevilo, že nemusí Moskvě otročit. Nejsou to jen na přání Ruska, ale hlavě svobodná vůle evropských národů, co dnes určuje chod evropských dějin.
Ale zpátky do naší historie. Doufám, že úspěšně (v míru) dokončíme svojí první samostatnou padesátku. Stále máme ještě hodně úkolů před sebou. Musíme se naučit dobře rozumět zahraniční politice, spolupracovat se svými spojenci, posílit českou armádu, pěstovat veřejnoprávním média a služby, vylepšovat fungování právního státu, budovat sociální soudržnost, hlídat hospodářskou soutěž, utlumovat vliv oligarchů, vychovat nové lepší občany … a zvládnout běžné i mimořádné problémy vnitřní, vnější i ty globální.
Jakmile zvládneme to základní budování novodobého českého státu, můžeme si vytýčit další pěkné cíle. Co třeba dosáhnout takové úrovně společnosti, která se přiblíží k nejlepším příkladům fungování společnosti u našich západních sousedů? Můžeme si vzít za příklad to dobré. Nejdříve ale potřebujeme překonat třeby i ty zbývající postkomunistické manýry, kterých jsou naši nepřátelé schopní obratně využívat.
Potřebujeme si upřímně vážit naších hodnot a svobody, chceme (v EU) nadále udržovat poválečný mír demokracii a spolupráci, posilovat spravedlnost ve společnosti (skoncovat s korupcí, protekcí, atd.). To nejsou fráze, to je náš moderní politický program. Jakmile budeme mít více než padesát let klidu, jsem si jistý, že nám přejdou nové návyky „do krve“. A potom nás Rusko (ani nikdo jemu podobný) o svobodu, prosperitu, nezávislost už nikdy nepřipraví.
P.S. příkladem nám může být i Ukrajina, ačkoli se nám to ještě před pár lety zdálo nemožné.
