Je úžasné, co Václav Havel dokázal v politice od roku 1989. Nedříve ve funkci československého prezidenta a od roku 1993 jako český prezident. Musíme si uvědomit, v jak tristním stavu bylo Československo po vládě komunistckých kolaborantů (Husáka, Štrougala a mnoha dalších). Když se Václav Havel poprvé objevil na Pražském hradě, vypadalo to tam jako ve strašidelném zámku. Legendární je příhoda o tom, jak Václav Havel našel tajnou místnost KGB a dálnopisem poslal zprávu do Kremlu až k Michalovi Gorbačovovi. Rusové dost koukali. Získal si tím jejich respekt.
Havel ten zakletý husákovský hradní zámek nejen nechal rozsvítit a vyzdobit, ale hlavně ho zpřístupnil veřejnosti. A nebyl to jen Jelení příkop, ale celý hradní areál. Vzpomínám si, že na Husáka jsme Pražský hrad v noci ani neviděli, ale od dob prezidentování Václava Havla nám krásně září nad Vltavou (a na té obnovené slávě Hradu se Zeman s Klausem potom jenom už jen svezli).
Na Václava Havla se samozřejmě každý dívá s prizmatem své generace. Pro své vrstevníky to byl kamarád, disident, umělec se zájmem lidi a politiku, který se nebál veřejně promluvit (a jít kvůli tomu do vězení). Právě spolupracovníci Havla z doby disidentu společně pomohli vybudovat nový demokratický politický systém. Pokud si uvědomíme, jak málo času uplynulo od jeho volby českým prezidentem po náš vstup do NATO, zní to i dnes naprosto impozantně. Spolupracovníci Václava Havla (i on osobně) dokázali něco dříve naprosto nepředstavitelného. Zrušit v Praze Varšavskou smlouvu a domluvit odsun ruské okupační armády.
Václav Havel ale nezpřístupnil jen Pražský hrad, ale i zámek v Lánech. Naposledy jsem se tam byl u „něj“ podívat 28. října 2002, když byl naposledy na výročí republiky v prezidentském úřadě. A od té doby jsem tam nebyl. Za prezidenta Klause jsem neměl důvod jet se do Lán podívat (nebyl to můj prezident). A dnes za Zemana jsou Lány zavřené stejně jako kdysi za Husáka Pražský hrad.
Když Václav Havel odcházel z úřadu v roce 2003, zářilo nad Hradem jeho červené srdce celkem oprávněně. Veřejnost to přijala, jako vyjádření díků, za jeho práci. Když dnes pomalu končí Miloš Zeman, musí veřejnost vyvěšovat na Hradě rudé trenky a promítat nápis velezrada. Na tom je nejlépe vidět ten propastný rozdíl obou prezidentů. Otevřený přátelský Hrad za Václava Havla a se změnil na Hrad oplocený, s všudypřítomnými vojenskými a policejními hlídkami. Zeman na Hradě už navíc ani není, protože toho už není chopen. Úpadek je dokonán. Těším se ale, že Zemana brzy vystřídá nějaký normální český prezident.
V roce od desátého výročí od úmrtí Václava Havla se udála jedna důležitá věc. Bývalý disident Pavel Rychetský, dnes předseda Ústavního soudu, se společně s ostatními ústavními soudci rozhodli vyhovět stížnosti senátorů na přepočítávání hlasů z doby „opoziční“ smlouvy. Skupina senátorů požadovala po Ústavních soudcích poměrnější zastoupení voličských hlasů. Díky změně volebního systému se hned v prvních letošních parlamentních volbách podařilo zvolit opozici a zrušit tandem Zeman – Babiš.
V jistém smyslu jsme tak dostali opožděný dárek i od Václava Havla (prostřednictvím jeho následovníků), který jako hlavní oponoval Zemanově snaze o totální převzetí moci. (např. změna volebního systému v časech „opoziční“ smlouvy od Zemana a Klause). Dalo by se říct, že řada nových senátorů hlásících se k havlovské politice si na opozičně-smluvní nespravedlnost ztěžovala a uspěla u Ústavního soudu. Po poslední hodně zmanipulované volbě Zemana, se totiž do Senátu dostala ráda prezidentských protikandidátů a jejich snaha o nápravu volebního systému uspěla. Zmanipulovaná volba Zemana tak alespoň napomohla doplnit Senát o nové kvalitní senátory. A to je pozitivní výsledek přímé volby prezidenta.
Václav Havel se osobně zasloužil o to, že byly v České republice opět vybudovány základy demokratického systému. Ve 20. století jsme měli hned dvakrát štěstí. Nejdříve nás demokracii učil TGM, který jí poznal v Americe a dokázal u nás založit první demokratickou tradici (po staletích království). Druhým takovým důležitým reformátorem byl právě Václav Havel, který tu demokratickou tradici u nás znovu obnovil. Bez něj by to u nás po revoluci vypadalo o hodně hůře, asi jako na Slovensku po rozdělení federace za Mečiara.
Havlův mírný přístup k bývalým exponentům komunistického režimu, byl veřejnosti zpočátku nejasný. Dlouho se diskutovalo o tom, jestli to Havel udělal správně. Dnes už zpětně můžeme vidět, že ano. Vidíme totiž, jak důležité je (právě) v politice zachovávat základní lidské hodnoty (ideály svobody, demokracie a lidská práva). Bez toho se žádná správná politika nedá vytvořit. A to Václav Havel moc dobře věděl už na začátku. Jen my ostatní, jsme to tehdy ještě všechno úplně nechápali, jak to přesně myslel.
