21.května 2021 uplynulo 400 let od popravy českých pánů na Staroměstském náměstí.
Byla to „jen“ malá krvavá tečka za neúspěšným stavovským povstáním proti rakouskému císaři, ve srovnání s běsy dlouhé třicetileté války [3]. Tato válka se stala viditelným předělem v historii celé středověké Evropy. Náboženské rozdělení na protestantský sever, katolický jih a mix ve středním pásu Evropy způsobil obrovskou válečnou katastrofu – zejména v českých a německých zemích, kudy opakovaně procházely válečné fronty. Jizvy na tváři Evropy dlouho zůstaly. Německo náboženské rozdělení (a teritoriální rozdrobení) překonalo v podstatě až v devatenáctém století, kdy začaly v Evropě dominovat nacionální proudy. Stejně tak Češi získali samostatnost teprve po rozpadu rakouského císařství, které mocensky položila na lopatky první světová válka.
Cesta k Bílé hoře a popravišti na staroměstském rynku ale v jistých aspektech započalo už o 200 let dříve, za husitské revoluce. Tehdy se některé mocné panské rody zmocnili majetku církve. Jejich majetkové zisky jim dokonce musel sám císař Zikmund potvrdit na Jihlavském sněmu (1436), jinak by jistě nebyl zvolen českými stavy. Od dob husitské revoluce udržovala část stavů protestantskou pozici také proto, aby ochránila nabytý „husitský“ majetek [1]. Pěkně je to vidět na příkladu rodu Jana Smiřického (1419–1436), který se za husitských válek zmocnil rozsáhlého majetku. O 200 let později potomek Jana, Albrecht Jan Smiřický (1594–1618), stál v čele začátku stavovského povstání (začalo defenestrací 23. května 1618). Po smrti Smiřického (18. listopadu), kdy již stavovské povstání bylo v plném proudu, neměli hlavní účastníci povstání kam ustoupit. Přesto se zdráhali použít své majetky k odpovědnému financování války, kterou sami rozpoutali. A tak na to brzy sami doplatili. Jistě, doplatili i na pochopitelnou neochotu katolických pánů se jakkoli ve věci stavovského povstání angažovat. Země bylo už dvě století nábožensky rozdělená a tím i patřičně politcky oslabená.
Mnozí šlechtici nekatolického vyznání (hrabě Thurn) měli možná silnější zájem ochránit svůj rodový majetek, než ochraňovat zemské zájmy, kterými se tak hlasitě zaštiťovali. Roli hrálo nejen náboženské přesvědčení, ale i snaha udržet si politické výhody získané Rudolfovým majestátem v roce 1609. Právě v českém případě hrál ve stavovském povstání specifickou roli i bývalý „husitský“ majetek. Snaha tento majetek (a privilegia) za každou cenu (formou rebelie a války) ochránit, nakonec přivedla nejaktivnější účastníky stavovského odboje až na známé popraviště na Staroměstském náměstí. Ostatní protestanti museli (pokud se včas nezřekli svojí víry) uprchnout, aby si zachránili často jen holé životy. Většinou už na věky zůstali ve vyhnanství, a za svého života se nikdy trvale do vlasti nevrátili.
Kvůli osobním ambicím (a zájmům části stavovské obce) byl obětován vyšší zájem zemský (mír a prosperita). České země byly kvůli tomu neuvěřitelným způsobem zdevastovány – finančně i lidsky. Stejně jako v případě rozdrobeného Německa, musely české země čekat několik století, než je sílící myšlenka národní postavila do výhodnější politické pozice (dokud nebyl náboženský rozkol přehlušený silnějším antagonismem nacionálním). České země si ale vybojovaného politického výsluní dlouho neužily. Zároveň se získáním československé nezávislosti začaly na kdesi na východě v Rusku, dunět bubny bolševické revoluce.
Netrvalo dlouho a české země opět zachvátil požár. Tentokrát to byla socialistická revoluce. A z tohoto druhého, historického, revolučního běsnění, se vzpamatováváme dodnes. Stejně jako za husitská zvěrstva nebyla většina pachatelů nikdy potrestána a loupežníci si (se svolením císaře) mohli ponechat nakradený majetek, tak i pachatelé bolševické revoluce většinou nebyli nikdy potrestáni a nakradený majetek (uloupený v období 1945-1948-1989) si po roce 1989 vesměs velice úspěšně znovu rozdělili – myslím tím bývalé revolucionáře a jejich potomky … Zatím není jasné, jak hluboký (a jak dlouhý) sociální rozkol v české společnosti tím vytvořili. Jestli nás novodobí loupežníci (kvůli ochraně jimi naloupeného majetku) znovu zavedou do temné budoucnosti.
Zatím to vypadá, že alespoň někteří z nich se snaží. Jejich vlastní obchodní zájmy unášejí naší zahraniční politiku kamsi na východ – do ruského nebo čínského područí – bez ohledu na zájmy (a spojenectví) naší republiky. Zase jednou kdosi vyvyšuje svoje osobní zájmy nad zemský zájmem. Tak to ale není.
Historie nám dala už dvakrát kruté poučení, že časté a hluboké majetkové přesuny (během revolucí) nejsou žádnou cestou ke štěstí. [2] Až to základní, jednoduché pravidlo jednou pochopíme, nebudeme muset více trpět v žárudůsledky další revoluce. Přiblížili bychom se tím více k modelu stabilnějších a rozvinutějších západoevropských společností (a ne k současnému ruskému úhoru a spoušti).
