Projev prezidenta republiky Václava Havla ke státnímu svátku České republiky

Praha, Vladislavský sál Pražského hradu, 28. října 2000
 

Dámy a pánové,
vážení přítomní, 
milí spoluobčané,


náš nejvýznamnější státní svátek je ze samé povahy věci připomínkou tématu nad jiné důležitého: tématu naší svébytnosti, nezávislosti, suverenity, prostě naší národní a státní totožnosti.
 
O identitě či suverenitě se dnes hodně mluví. Co se tím ale vlastně myslí? V podstatě to je asi pocit určitého společenství, že je a může být bez zábran samo sebou, takové, jaké se cítí být a jaké chce být, a že může v přiměřené míře samo o sobě rozhodovat. Myslí se tím tedy jeho jedinečnost a nezaměnitelnost; originalita, kterou se liší od jiných společenství; jemu vlastní způsob bytí a sebepochopení; zkrátka to, čím samo sebe definuje v prostoru i v čase, a samozřejmě i rozsah jeho schopnosti a práva samo o sobě rozhodovat.
 
Nejčastěji dnes o naší identitě slýcháme v poněkud pochmurné souvislosti: prý je ohrožena. Ohrožuje ji Evropská unie, která by nás chtěla před přijetím co nejvíc připodobnit ostatním členům, ohrožuje ji Rada Evropy svými standardy, ohrožuje ji Severoatlantická aliance vyžadující spojeneckou spolehlivost, ohrožuje ji Mezinárodní měnový fond, Světová banka, Organizace spojených národů, bruselská byrokracie, cizí kapitál, západní ideologie, východní mafie, americký vliv, asijské či africké přistěhovalectví a bůhví co všechno ještě.
 
Připouštím, že některé z těchto obav mohou mít své racionální jádro či svou racionální stránku. Všechny dohromady však spojuje jeden tradiční český blud: totiž domnění, že naše svébytnost, identita či suverenita není především náš vlastní úkol, naše poslání, naše starost a náš problém, ale že to je cosi, co je v rukou těch druhých, totiž těch, kteří se neustále snaží nám naši identitu vzít, nebo aspoň omezit.
 
Nemyslím si, že svět se zabývá hlavně otázkou, jak vzít Čechům jejich identitu a suverenitu. Druh respektu k naší jedinečnosti, důraz na její rozvoj a stupeň, v jakém o sobě rozhodujeme, určujeme naopak především my sami.
 
Jen na nás přece záleží, zda se uzavřeme do české kotliny mezi naše hory, budeme doufat, že různé vichry tohoto světa se nám dík těmto horám a naší shrbenosti vyhnou a nechají nás v klidu starat se o sebe samé, anebo zda si budeme počínat jako skuteční obyvatelé tohoto kontinentu a této planety, tedy jako ti, kterým není jedno, co se na světě děje, a kteří přijímají svůj díl odpovědnosti za toto dění. Před všemi - a tedy i před námi - je dnes přece jedno základní dilema: budeme mlčky přihlížet sebevražednému samopohybu této civilizace, anebo se staneme aktivními účastníky péče o celosvětové veřejné statky, včetně toho nejcennějšího, kterým je naše planeta a její biosféra, jejíž jsme součástí?
 
Ale jde i o konkrétnější věci, do nichž se naše pojetí světa, a tím i naše pojetí vlasti promítá: jen na nás přece záleží, zda bude dál devastována pod různými záminkami naše chlouba, pohraniční lesy, abychom mohli vyvážet dřevo, tedy to, co bychom měli vyvážet v nezpracované podobě ze všeho nejméně, anebo zda budeme tuto naši chloubu naopak šetřit a rozvíjet.
 
Jen na nás přece záleží, zda protneme unikátní kus české kulturní krajiny dálnicí, anebo zda si dopřejeme, aby se dálnice dotyčné lokalitě vyhnula a nepřeťala tak tuto přirozenou součást naší identity na staletí vejpůl.
 
Jen na nás záleží, zda v naší republice někdo bude či nebude dobývat ze země zlato a uran tím, že ji napustí jedem a kyselinou, anebo zda to prostě nedovolíme.
 
Jen na nás záleží, zda si necháme zanešvařit naše města a městečka banálně univerzální architekturou bez fantazie a nápadu, v níž čtvereční metr kancelářské plochy má větší hodnotu než krása celého města, anebo zda si dobrý a pro naši zemi příznačný vzhled našich sídel dokážeme uhlídat.
 
Jen a jen na nás záleží, zda budou tato sídla obkroužena rozsáhlými pásy skladů, supermarketů, jakýchsi globálních hal, shopping-parků a jejich přilehlých ploch, tedy něčím, co zjevně pohrdá městem i přírodou, anebo zda donutíme ty, kteří toto vše budují, aby dostali rozum a stavěli - byť s většími náklady - tam, kde jsou v městské zástavbě zbytečné mezery. Zda prodej za dumpingové ceny v těchto příměstských velkoobchodech definitivně zničí pluralitu bezpočtu malých obchodů jako přirozených míst lidského setkávání, či zda se to nestane, záleží opět jen na nás. Na nás samotných konečně záleží, zda si necháme vyprázdnit a znelidštit městská centra tím, že z nich vymizí jejich tradiční polyfunkčnost a budou natrvalo zaplněna jen bankami, ředitelstvími a výkladními skříněmi s nejdražšími automobily. Jen na nás prostě je, zda odejmeme lidskému osídlení jeho přirozená lidská měřítka jako jednu z historicky utvořených komponent naší svébytnosti, dál tím rozrušíme pluralitní skladbu obhlédnutelných lidských společenství, a přispějeme tak nakonec jen k obecné deprivaci, k rozkvětu gangů a kriminality, či zda se tomu všemu rozhodneme bránit.
 
Ne, k žádné z těch horších alternativ, o nichž tu mluvím, nás nenutí ani Evropská unie, ani světový kapitál s jeho nadnárodními společnostmi, ani jiní zlí cizinci. To všechno, pokud se to už děje, děje se s naším souhlasem a za naší aktivní asistence. Čili: tím, kdo nejzřetelněji útočí na naši identitu, jsme především my sami, my, kteří bychom měli být naopak jejími strážci a ochránci.
 
V nedobrých příkladech našeho trvalého boje proti různým jedinečným prvkům naší společné existence bych mohl pokračovat libovolně dlouho.
 
Kdo například zapleveluje český jazyk frázemi, skřípajícími větnými vazbami a tupě z úst do úst a z pera do pera přebíranými jazykovými návyky, a kdo může za to, že v této zemi, kde býval téměř každý sedlák češtinářem, už jen málo lidí umí správně interpunkci? Kdo dopouští, aby televize šířily podivnou češtinu dabingu s jejími nemožnými intonacemi a trhaly uši výslovností některých moderátorů? Kdo má na svědomí špatný jazyk reklam, které jsou na všech zdech, sloupech, v televizi a všude a bez nichž se už pomalu ani nedozvíme z veřejnoprávního rádia, kolik je hodin? To nejsou snad strašlivé útoky na jeden z dalších kořenů naší identity, na náš jazyk?
 
Jděme však ještě dál: kdo vlastně mladé lidi koupe od rána do večera v krvi proudící z obrazovky, aby se pak svatouškovsky podivoval jejich agresivitě? Kdo vydává nejrůznější brak či pornobrak, kdo lemuje naše silnice nevkusnými trpaslíky a kdo se podél nich prochází, čekaje, až zastaví nějaký mercedes?
 
Ne, to nedělají bruselští byrokraté, představitelé mezinárodních institucí, cizích států či velkých mezinárodních firem, ale občané a občanky České republiky.
 
Ale jsou ještě vážnější věci, věci, které jsou v pozadí těch viditelnějších, z nichž některé jsem tu jmenoval.
 
Během deseti let naší ekonomické transformace záhadně zmizely z mnoha podniků a bank stovky miliard, miliardy nebyly zaplaceny na daních, přičemž - a to je nejhorší - se zdá, jako by za to málokdo pykal či byl stíhán; kdoví, zda se někteří z takovýchto převaděčů peněz do daňových rájů netěší dokonce tichému obdivu svého okolí. Kdo tu vlastně neplatí dluhy a kdo si zjednává vrahy na své věřitele? A kdo z těch, kdo by měli jít příkladem ostatním, to jest z vůdců politických stran, zatlouká s ležérním úsměvem své vlastní finanční machinace?
 
Kdo vlastně vypouští do našeho politického a vůbec veřejného života jedovaté látky jménem řevnivost, podrazáctví, sobectví, nenávist a závist? Kdo nás nenápadně vede k tomu, abychom byli stále otrlejší a stále víc si zvykali na to, že lhát smí kdokoliv o čemkoliv?
 
Velké množství poctivých občanů, kteří cítí odpovědnost za tuto zemi a jsou stále ještě na ni hrdi, by mělo ve svém vlastním zájmu daleko ostřeji vystupovat proti těm svým spoluobčanům, kteří nejrůznějším způsobem útočí na všechno, co představuje dobré stránky identity našeho společenství, a co tudíž stojí za lásku k vlasti.
 
Opakuji proto znovu: pokud někdo ohrožuje naši svébytnost, danou určitým typem lidských měřítek, norem, standardů, pravidel a zvyklostí, jakož i určitou sdílenou etikou a estetikou, pak to jsme především my sami, kteří tak činíme z vlastní volby, nedbalosti či pohodlnosti. Není to tedy žádný diktát zvenčí. Slepá a na nic se neohlížející honba za ziskem není sice českým vynálezem a je nesmírně nakažlivá, nicméně nikdo nám ji násilím nevnucuje.
 
Budeme-li všichni opravdu chtít, a budeme-li dokonce ochotni svou touhu vyjadřovat účastí ve volbách a správnou volbou, pak se ukáže, že to je právě otevřené mezinárodní prostředí a vyspělá demokratická kultura našich sousedů, přátel a spojenců, co je nejpříhodnějším prostorem rozvoje naší vlastní jedinečnosti. Každá svébytnost může dnes totiž opravdu žít a vzkvétat jen tehdy, dýchá-li svobodný vzduch světa, vymezuje se na pozadí trvalého a živého sousedství jiných svébytností a zároveň důstojně čelí i oněm nepříznivým vichrům, které dnešní svět křižují.
 
Opravdu: jen na nás je, co si z tisícerých možností, jak pracovat a jak žít, osvojíme a čím obohatíme svůj společný život.
 
Kéž by nám v tomto nikdy nekončícím úsilí o vlastní tvář byli příkladem ti, které tu každoročně jménem našeho státu vyznamenávám!
 
Děkuji vám za pozornost a těm, kteří budou oceněni dnes večer, srdečně blahopřeji!

 

Zdroj: www.hrad.cz.