Projev prezidenta republiky Václava Havla ke 150. výročí narození T. G. Masaryka

Hodonín 6. března 2000

Dámy a pánové,
vážení přítomní,
milí obyvatelé Hodonína,


srdečně vás všechny zdravím vpředvečer dne, kdy uplyne sto padesát let od narození tvůrce naší novodobé státnosti, prvního československého prezidenta a vašeho rodáka Tomáše Garrigue Masaryka.

Dovolíte-li, využiji dnešní slavnostní chvíle k tomu, abych se tu zmínil o několika idejích či skutečnostech, s nimiž je od mládí v mém povědomí Masaryk spojen, a abych se tu s vámi podělil o svůj údiv nad tím, jak jsou dodnes živé.

Co Masaryk učil, to dělal, co dělal, to učil. Velká jednota slov a života, kterou představuje, zasluhuje samozřejmě obdiv a uznání. Ale nejen to: ukazuje se, že doprovázena neuvěřitelnou pracovitostí a houževnatostí je i tou nejlepší cestou k dobrému výsledku. Anebo to snad nebyla právě tato jednota, co nakonec rozhodující měrou přispělo ke vzniku svobodného a demokratického státu a co mu vdechlo dobrého ducha?

Jinými slovy: Masaryk svými skutky, svým životem a celou svou osobností ručil za svou pravdu, která mu nikdy nebyla jen tvrzením mezi tvrzeními, informací mezi informacemi, něčím, co jen tak volně poletuje v éteru, aniž za to někdo odpovídá. Bez lásky, jak mnohokrát zdůraznil, není pravdy. Pravda mu prostě nebyla ničím míň a ničím víc, než způsobem vlastního bytí. Nemůže být, myslím, sporu o tom, že v době, která sebe samu nazývá dobou informační revoluce, nabývá toto Masarykovo pojetí pravdy nového významu.

Duch a humanita podle Masaryka předcházejí politice, idea předchází činu, zdravý rozum, nepředpojatá kritičnost a diskuse předchází politickému rozhodnutí, demokratičnost institucí a procedur závisí na demokratičnosti duše a charakteru. Rozčilení není program. Ani tyto základní masarykovské postuláty se nikdy podle mého názoru nepřežily. Kdo ví, zda pravý boj o ně není teprve před námi?

Masaryk věřil v občana, v občanskou solidaritu, v občanskou svépomoc a samosprávu, věřil v to, co dnes nazýváme občanskou či otevřenou společností. Přílišné spoléhání na stát a představa, že cokoli mohou zařídit jen úřady, mu byly spojeny s mentalitou, kterou utvářela doba nesvobody. Snažil se proto občany trvale vést k novému sebevědomí, k samostatnosti a k solidaritě. Politika vyrůstá podle něj dole, rodí se v prostoru každodenního lidského soužití, není tedy jen tím, co se děje nahoře, ve vedení stran či v parlamentu či ve vládě. To všechno je samozřejmým završením politiky, nikoli však jejím hlavním či dokonce jediným obsahem. Solidarita, kterou zprostředkovává stát, musí stát na pevném fundamentu solidarity mezi jednotlivými lidskými bytostmi, uvnitř jejich nejrůznějších seskupení, institucí, spolků, firem a svépomocných či samosprávných orgánů a ovšem i mezi nimi navzájem. Čím více možností stát tomu všemu otevírá, tím je sám stabilnější, důvěryhodnější, tím spíš a opravdověji se s ním lidé ztotožňují. Veřejný život a vysoká politika jsou přitom tak dobré, jak dobrými je občané chtějí mít, a tak špatné, jak špatnými jim být dovolí.

Je mi trochu smutno, když si uvědomím, jak nesamozřejmě zní s odstupem několika desítiletí zdánlivě tak samozřejmá věc, jako je Masarykův výklad o zdrojích politiky, jež nazýval "politikou nepolitickou".

Masaryk byl velký vlastenec. Vlast mu však nebyla něčím samoúčelným, co se už dál nedefinuje; češství či českoslovenství jako takové a samo o sobě mu nebylo žádným filozofickým či politickým cílem či ideálem. Úsilí o národní svébytnost a státní samostatnost chápal jako přirozený důsledek úcty k člověku, k jeho svobodě a k jeho právu být sám sebou. Otázka česká, jak známo, byla pro něj otázkou lidskou. Jak si to nepřipomenout v době, kdy usilujeme o pevné zakotvení v evropských institucích a leckdo se ptá, zda tím neutrpí naše češství?

Masarykův obdiv k trvalé, drobné a každodenní práci bych v dnešních souvislostech interpretoval jako důraz na civilizaci práce a tvorby hodnot, která musí předcházet civilizaci spotřeby a tvorby zisku. Mám pocit, že takto vyložena, dotýká se soudobého světa Masarykova častá řeč o práci daleko naléhavěji než v jeho době.

Vícekrát se pokoušeli Masaryka vydírat, nejvážnější asi byla hrozba, že nezanechá-li své zahraniční protihabsburské akce, budou ohroženy doma životy jeho nejbližších. Masaryk se však vydírat nenechal. A nebál se rovněž stát proti všem nebo proti většině, jak o tom svědčí například jeho rukopisný boj či angažmá v aféře Hilsnerově. Dokladem jeho velké odvahy je konečně i sám fakt, že ve věku, kdy se univerzitní profesoři odebírají do důchodu, odešel do nesnadného exilu bojovat za své politické vize.

Myslím, že Masarykova odvaha, podobně jako jeho humanita, měla náboženský kořen a že jedině její vědomě metafyzické zakotvení ji vysvětluje. Anebo to nebyl Masaryk, kdo vícekrát zdůraznil hledisko věčnosti, které je nejhlubším a asi jediným vysvětlením úcty k mravnímu řádu? A není to i dnes - a dnes opět asi daleko zřetelněji než v jeho dobách - právě spiritualita, co se povážlivě vytrácí z podhoubí světového běhu?

Masarykova tolerance, humanita, vůle k míru a k bratrství, úsilí o pokojný konsensus mezi lidmi a národy, jeho okřídlené heslo "Ježíš, nikoli Cézar!" neznamenají, že by odmítal čelit zlu silou. Věděl, že v krajním případě nic jiného nezbývá. Proto se za války věnoval studiu vojenské strategie, proto organizoval legie, proto i jako prezident trvale pečoval o naši armádu a dbal o bezpečnost státu v neklidné době. Věděl totiž dobře, že svoboda a demokracie jsou hodnotami, které je také třeba chránit, ba že teprve ochota něco jejich záchraně obětovat a odhodlání je v mezním případě i bránit silou jim vdechují pravost, obsah a smysl. Vždyť nač by svoboda a demokracie byly a proč by byly lepší než násilí a diktatura, kdyby nikomu nestály za obranu?

Tváří v tvář Masarykovu odkazu nám nezbývá, než si položit nakonec i nepříjemnou otázku, zda vůbec a jak energicky jsme dnes schopni bránit svobody, z nichž se těšíme.

 

Vážení přátelé,

s tím vším, i když nikoli samozřejmě jen s tím, je tedy v mé mysli - a nepochybně i v mysli mnoha mých spoluobčanů - spojeno Masarykovo jméno. A to všechno, jak vidět, oslovuje podstatným způsobem i náš dnešek.

Masaryk vždycky viděl osud své země na pozadí osudu světa a jeho dějin. Naše osvobození mu bylo jen organickou součástí toho, co nazýval světovou revolucí. Byl to náš politik nejsvětovější a ve světě nejrespektovanější.

Raduji se, že jeho památku si k nám přijela připomenout naše významná krajanka, žena, která má tak jako Masaryk velkou starost o běh světa a tak jako on i veliký vliv na něj, žena, která je ovšem se Spojenými státy americkými svázána ještě pevněji, než byl on: americká ministryně zahraničí Madeleine Albrightová.

Madeleine, prosím

Zdroj: www.hrad.cz.