Česká zahraniční politika

Zásadní obrat československé zahraniční politiky

   Zahraniční politika Československa po roce 1989 prodělala zásadní změnu. Původně totálně nesamostatná a podřízená politickým zájmům Sovětského svazu se začala rychle měnit. Díky rozkladu komunismu a změně poměrů v zemi se novým lidem její vytváření začalo dařit. Záhy se dostavily první úspěchy. Mezi ty největší určitě patří to, že jsme jako první postkomunistická země dosáhli nejrychlejšího odsunu sovětské armády [Kocáb]. Československá zahraniční politika aktivně působila rovněž v procesu rozpuštění Varšavské smlouvy [v Praze] a ukončení činnosti RVHP. Tím se našim politikům poměrně rychle podařilo vymanit se z nedůstojného postavení v Sovětským svazem řízených organizacích.
    Velkým úspěchem vytváření nové koncepce čs. zahraniční politiky bylo definování dlouhodobých cílů, které jsme od té to by nemuseli měnit. Prvním cílem bylo zajištění bezpečnosti [NATO] , druhým zajištění ekonomické prosperity [EU]. Mezi aktuální úkoly zahraniční politiky v prvním období patřila také normalizace vztahů se státy, které komunistický režim léta označoval za nepřátelské
. S Německem a Rakouskem, ale také s celou zbývající „západní“ Evropou, Spojenými státy, Vatikánem a mnoha dalšími [Havel, Dienstbier].

Vznik české zahraniční politiky

   Od roku 1989 narůstala emancipační snaha Slováků, která nakonec přerostla ve stanovení konečného cíle státní samostatnosti. Tento původně čistě vnitrostátní problém se po vzniku dvou  států rozšířil o vztahy zahraničně politické [nástupnictví, hranice]. V této  souvislosti je potřebné zdůraznit velkou zásluhu české reprezentace [Klaus, Pithart], která přispěla k noblesnímu a zdárnému průběhu dělení federace.
    Nově vznikající české zahraniční politice se podařilo úspěšně prosadit požadavky na zachování co kontinuity s československou republikou [státní symboly, Pavlíková]. Velmi důležitým úkolem bylo vytváření vztahů s Německem. První fáze tohoto procesu byla úspěšně dovršena podpisem česko-německé deklarace [Tigrid]. V té se oba státy zavázaly nezatěžovat své vztahy otázkami  minulosti, ale orientovat se na rozvoj vzájemné spolupráce v budoucnosti. Poměrně dobře se v této době rozvíjela také spolupráce s ostatními sousedy uvnitř Visegrádské skupiny - ČR, Maďarska, Polska a Slovenska [Zieleniec]. Během vlády pravicových koalicí došlo také k prvním praktickým úspěchům v plnění dlouhodobých cílů naší zahraniční politiky. Z hlediska zajištění vnější bezpečnosti byla prvním krokem naše příprava na vstup do NATO, v oblasti rozvíjení ekonomické prosperity pak přihláška do EU.
    Vedle těchto významných úspěchů nelze pominout jisté slabiny „pravicové“ zahraniční politiky. Mezi ně patřily především názory liberálních politiků [Klaus], kteří dávali najevo povýšenost vůči našim sousedům a evropské byrokracii. Toto povyšování bylo způsobené klamným přesvědčením, že všechno dokážeme lépe než ostatní [česká cesta] a nikoho dalšího k tomu nepotřebujeme. To vedlo k postupnému oslabování spolupráce a oslabení koordinace uvnitř Visegrádské skupiny.
   V roce 1977 byla zahraniční politika zasažena vnitrostranickou krizí uvnitř ODS [odstoupení Zieleniece] , která vedla ke jmenování úřednické vlády. Přesto naše diplomacie pokračovala v nastoleném trendu a pohybovala se v některých směrech po nějaký čas vlastní setrvačností [vstup do NATO 1999].

První střídání v české zahraniční politice

Po nástupu socialistické vlády ČSSD, kterou lze stručně charakterizovat jako kombinaci technokratického, postsocialistického a sociálního pohledu na svět, naštěstí nedošlo k revizi  dlouhodobých cílů zahraniční politiky; zajištění bezpečnosti bylo dosaženo vstupem do NATO [Havel] v roce 1999 a také příprava na vstupu do EU pokračoval přiměřeným tempem [Telička]. Co se ale v nové vládě změnilo byla politická praxe. Postupem doby totiž začalo přibývat náznaků, že v české zahraniční politice není všechno v pořádku.
    Prvním takovým příkladem bylo vyvolání rozpaků nad česko – řeckou iniciativou při řešení juguslávské krize [Kavan], která byla v jasném rozporu s postojem většiny zemí NATO. Postupně také začala přibývat kritika zabezpečení tajných informací, problémy s bezpečnostními prověrkami nově zřízeného Národního bezpečnostního úřadu (NBÚ) [Kadlec], problémy s koordinací tajných služeb [Bašta, Zeman, Gross]. Tyto stále četnější problémy zapříčinily zpočátku rozpaky a   nedůvěru spojenců, posléze ale vedly až k ochladnutí vztahů s některými státy. Podobné kausy na  úřadu ministerstva zahraničí (MZ) spojované často s jeho vedením, vyvolaly dohady o porušování zákonů. Takovým příkladem byla například aféra okolo pronájmu Českého domu v Moskvě [náměstek MZ Srba]. Podobně byla vydávána neuvážená povolení prodeje zbraní do rizikových oblastí, která neposílila renomé naší politiky v zahraničí.

Potíže zahraniční politiky

Poslední dva roky socialistické vlády (2001-2002) nelze označit jinak než jako období rychlého narůstání potíží zahraniční politiky. Prudké zhoršování vztahů se sousedy [otázka Temelína, Benešovy dekrety] , ale i podivný způsob vracení ruských dluhů, vázaného na podpis dohody o vojenské spolupráci s Ruskem [zvláštní zmocněnec prezidenta Putina Kolotuchin]. To už nelze přejít mlčením.
    Z těchto popsaných důvodů bude po volbách nutné pokusit se o nápravu škod vzniklých v posledních letech. Naštěstí bude toto období překryté posledním rokem úřadování prezidenta Havla.

Další směry zahraniční politiky

Jistě se nespleteme pokud budeme navazovat na to nejlepší, co se nám v oblasti zahraniční politiky doposud podařilo uskutečnit a budeme i nadále usilovat o naplňování jejich základních cílů. Určitě nebude naškodu, pokud se zamyslíme nad tím, čím je možné vylepšit současnou aktivitu. Například stále málo pracujeme s naší krajanskou lobby. V této oblasti bychom mohli dosovat  podobných výsledků jako naši sousedé - Poláci, Maďaři i Slováci.
    Zároveň s posilováním zahraničních aktivit bude potřebné dořešit související otázky vnitřní politiky, které s tou zahraniční nejvíce souvisejí. Zlepšit situaci všech bezpečnostních složek (NBÚ, BIS, MV) , vymezit jejich vztahy a vzájemnou kompetenci a také zlepšit vzájemnou koordinaci zahraniční politiky na nejvyšší úrovni.
[prezident, vláda, parlament].
    Musíme věnovat další úsilí k definování dalších cílů zahraniční politiky. Za jejich nalezení  je v první řadě odpovědné politické vedení země. Mezi takové cíle může patřit určení našeho místa v Evropě, definice cílů regionální spolupráce [důležité pro vztahy se sousedy] a hledání nejlepší formy evropské nadnárodní spolupráce. Například prohloubit činnost ve Visegrádské skupině a porovnat jí s tím, co dělají v této oblasti jiná uskupení – například skandinávské země na severu nebo země Beneluxu.
    Musíme využívat příležitostí ke zvyšování reputace. Nejvýznamnější příležitostí v letošním roce  jistě bude zasedání NATO v Praze. Sami se musíme postarat, abychom takovým příležitostí měli více. Záleží totiž jen na nás, co v zahraniční politice prakticky dokážeme. K tomu potřebujeme  cílevědomý a jednotný postup, v kombinaci s věrnou službou zájmům naší republiky.

 

20.3.2002  [autor si nepřál být jmenován]