Terorismus a násilí.

     Tragédie na Manhattanu vyvolává v každém člověku řadu otázek, na které se velmi těžce hledá odpověď. Jakou formu odplaty má Amerika a celé mezinárodní společenství zvolit, aby bylo co nejvíce viníků potrestáno a zároveň nevznikla nová vlna násilí? Dopadení  viníků není jednoduché a vymyká se tomu, na co jsme si v demokratické společnosti zvykli. Řada států, které dnes terorismus podporují, má podobu totalitních režimů a sami víme, že domluva s nimi není žádná. Hodnotit vzniklou situaci je také velmi těžké, ale je nutné udržet si vlastní kritický pohled a snažit se překonávat stereotypní myšlení a klišé, která se v hodnoceních objevují.

 Mohou si Spojené státy za teroristický útok sami ?

    První skupina kritiků říká, že Spojené státy bezohledně vnucují svoji velmocenskou politiku celému světu.
   Zaujmout stanovisko k tomuto tvrzení je možné po srovnání poválečné politiky největších mocností – tedy USA, SSSR a Číny. V poválečné politice Sovětského svazu najdeme takové události, jako bylo potlačení maďarské revoluce, blokáda západního Berlína,  vybudování berlínské zdi nebo vojenská okupace Československa.Také je potřebné připomenout, že sovětská válka v Afghánistánu, byla prvním dějstvím a rozpoutala nekonečný kruh válek a násilí v Aghánistánu. V Čínské politice stojí za připomenutí padesátiletá okupace Tibetu, napadení Vietnamu a i miliony zabitých lidí během čínské kulturní revoluce. Také v Sovětském svazu je potřebné připočítat miliony lidí zabitých v gulagu. S těmito událostmi je potřebné srovnávat americkou válku v Koreji a ve Vietnamu.
   Srovnání jednotlivých událostí je také nutné rozdělit na období před a po skončení studené války, protože se jedná o dvě zcela odlišná období. Tedy zásahy USA v Bosně, Somálsku, Kuvajtu a Iráku a v Kosovu porovnat se zásahy Ruska v Čečensku nebo se současnou situací Taiwanu. Obě období tedy není možné míchat dohromady, jak se o to nejrůznější propaganda snaží.

     Druhá skupina kritiků naopak USA vytýká malou angažovanost ve světě. V této souvislosti je potřebné zdůraznit dvě důležité věci. Žádný stát na světě (velmoc ani supervelmoc) nemůže úplně sám odpovídat za situaci ve světě. Velkou odpovědnost mají také lokální mocenské struktury – například bagdádský režim v Iráku, hnutí Taliban v Afghánistánu anebo bývalý Miloševičův režim v Jugoslávii.
   Také je potřebné zdůraznit, že žádný stát na světě si nemůže dovolit neustále posílat své vojáky za hranice, kdykoli to situace vyžaduje. Ve světě je stále poměrně velké množství lokálních konfliktů, občanských válek a jiných hrůz, které mezinárodní společenství nemůže úspěšně řešit do té doby, dokud k tomu nejsou příhodné podmínky anebo nevznikne vůle na straně znepřátelených stran. Ani samotné Spojené národy nejsou schopné financovat a organizovat všechny potřebné humanitární akce. Příkladem takové neúspěšné snahy je tragická situace v řadě afrických zemí nebo letitá krize na Blízkém východě.

 Jak posuzovat odpovědnost či vinu v konfliktu?

   Většinou se hodnocení znepřátelených stran naprosto odlišuje, bývá plné falešné propagandy, lží, překrucování, hrubých překrucování a historických reminiscencí. Někteří komentátoři se snaží o relativizaci viny a trestu. Přesto existují poměrně jasná pravidla pro hodnocení odpovědnosti v každém typu konfliktu.

  1. Odpovědnost za eskalaci napětí mají ti, kteří akce vedoucí k jeho zvyšování vymýšlejí, financují nebo řídí.
  2. Odpovědnost za jednotlivé násilné činy nesou ti, kteří je spáchali.
  3. Odpovědnost za konflikty mezi státy se dělí. Větší díl odpovědnosti jednoznačně náleží státu který konflikt začal.
  4. Odpovědnost za ukončení konfliktu nese větší mírou silnější strana, protože má větší možnost konflikt ukončit.

Existuje řešení ?

    Řešení je možné nalézt pokaždé pokud existuje motivace a vůle ho nalézt. V politické oblasti je vzorem řada postupů prosazovaných OSN a spolupráce jednotlivých koalic zemí. V rovině osobní je důležitá tolerance, pochopení, úcta, trpělivost, láska a řada dalších vlastností, kterými je každý člověk od narození obdařen.

V Praze 9.10.2001 (LD)