O změnách Ústavy a moci

Za půl roku se budou konat volby a Česká republika ještě neví, jakým způsobem bude volit. Proč k tomu došlo a co to vlastně znamená? Celá tato historie začala před několika lety, kdy ještě vládla menšinová ODS se svými partnery a ČSSD jim to umožnila. Odměnou za to, jí byly nejvyšší funkce v parlamentu. Už tehdy nejbystřejší politici  pochopili, jak snadno se lze o funkce dělit. Jejich úvaha je celkem jednoduchá. 
    Počet členů politických stran je u nás neobyčejně nízký a to politikům nahrává k následujícímu typicky českému řešení. Protože je počet politických židlí naopak  poměrně velký (pokud přičteme všechny vládní funkce, parlament, zastupitele krajů, měst a obcí,   nejrůznější poradce,…) , pro každého ambiciózního politika se nějaká ta funkce najde. Pokud by to náhodou nevycházelo, založí se nová komise nebo úřad.
   Tento prvotní systém dělby moci ale dostal ránu v roce 1998, když padla první vláda a byla nahrazena vládou úřednickou, jmenovanou prezidentem. Úřednická vláda zastala svůj úkol minimálně stejně dobře jako její předchůdkyně, vláda politická. Tato událost vládnoucí politiky natolik šokovala, že se důkladně zamysleli, jak si tuto "dělbu" moci více pojistit. Výsledkem jejich snahy je vylepšená forma jejich soudržnosti, uvedená na trh pod krycím názvem „opoziční“ smlouva. Nejde jen o spornost této smlouvy, ale především o sérii událostí, které po ní následovaly.
   Vládnoucí strany především prosadily, bez dohody s ostatními, novou verzi volební zákona. To kvůli tomu, aby volič nemohl jejich výhodné  postavení změnit. Proto navrhli změnu volebního zákona. Tu lze charakterizovat hlavně tím, že silnějším stranám hlasy přidává a menším je bere. Podobnou změnou je návrh na snížení volebních příspěvků, zvýšení počtu volebních krajů nebo zvýšení hranice pro volbu koalice, která má za úkol vyloučit stávající (i nově vzniklou) opozici ze hry.
   Druhým krokem k vytouženému cíli má být omezení pravomocí prezidenta. Naopak o jeho přímé volbě nechtějí členové politického kartelu ani slyšet. Sestavení úřednické vlády prezidentem, bez konzultace s vládnoucími politiky, byla v jejích očích „zrada“, na kterou tato vládnoucí kasta nezapomíná.
   Třetím krokem vládychtivých politiků byla snaha omezit co nejvíce nezávislost médií pomocí obsazení regulační rady, přidělující vysílací licence v kombinaci s úpravami mediálních zákonů. Výsledkem práce sněmovny je již druhé zastavené vysílání televize a nekončící řada prohraných arbitráží, které zaplatí voliči a jejich rodiny.
   Po těchto událostech, v létě roku 2000 to už vypadalo, že realizaci takového scénáře nelze nezabránit. Ale naštěstí pro nás, většina těchto změn byla nakonec zamítnuta Ústavním soudem. Následně potom se samotní voliči přičinili o změnu na politické scéně. Varovali vládnoucí kartel  v krajských volbách (totální propad ČSSD) a změnili také složení Senátu (více opozičních poslanců). Tím vlastně zastavili neomezenou realizaci tohoto scénáře. Přesto tuto jasnou politickou prohru, se vládnoucí strany nadále snaží seč mohou, dosáhnout svého cíle - přijmout takovou verzi volebního zákona, který jim bude co nejvíce nahrávat. Stále jsou ještě přesvědčeny, že se jim to může podařit.

    Ale jak vědí dnes už i komunisté, s otázkou politické svobody úzce souvisí otázka ekonomického rozvoje - a tomu se nedá poručit, stejně jako větru ani dešti. Pokud nebudou existovat konkurenční podmínky politického boje, musí se to zákonitě dříve nebo později projevit 
úpadkem hospodářství. Už dnes vidíme rychlé tempo zadlužování veřejného rozpočtu a projídání peněz z privatizace v běžných výdajích rozpočtu.  Pokud voliči nic ve volbách nezmění, dospějeme zákonitě do stavu krize, tak jako jsme k ní dospěli za ledabylé vlády ODS v roce 1997.
    Pokud bude systém kartelové politiky pokračovat nezměněným způsobem, přijde po čase další ekonomická krize, která vyvolá silný tlak a ten bude politickou scénu měnit. Nástupcům současných politiků potom nezbude nic jiného, než začít napravovat chyby, které jejich předchůdci způsobili.
    Z této úvahy plyne poučení, že řadu věcí v životě společnosti nelze ignorovat. Bez upřímné snahy a dennodenní péče se dobré výsledky nedostaví. S trochou sarkasmu ale můžeme říci, že na straně unavených voličů stojí také štěstí. Jednoho dne totiž budou současní politici ve volbách poražení nebo se časem budou muset i se svými nechutnými způsoby odebrat do důchodu.

[V Praze 9.prosince 2001]