Benešovy dekrety

Úroveň české politické kultury je po padesáti letech totalitních režimů stále nízká. Tomu odpovídají neuvážené výroky některých politických představitelů, kteří se vyjadřují k problematice takzvaných Benešových dekretů a v souvislosti s tím k otázce národních zájmům.

Současná Evropa

V současné evropské politické kultuře a diplomacii se nenosí brnkání na struny nacionalismu a vyvolávání nesnášenlivosti mezi sousedy a národy [1]. Poučilo se o tom nedávno i sousední Rakousko. Buďme rádi, že žijeme konečně v takové době. Pro nás je nyní velmi důležité tuto dobrou stránku evropské politiky a integrace vnímat a pochopit, jak se na problematiku nesnášenlivosti dívají současní Evropané.

Český strach

V souvislosti s Benešovými dekrety straší naší veřejnost několik myšlenek, které byly systematicky čtyřicet let vtloukány do našich hlav komunisty. Že jsou prý sudetští Němci  nenapravitelní revanšisté, kteří chtějí uloupit náš majetek a změnit výsledek druhé světové války. Je tomu skutečně tak ?
    Jak již bylo řečeno, evropská komunita (včetně Německa) se snaží důsledně reagovat   na projevy xenofobie a nacionalismu. Je tedy nesmyslné se domnívat, že by v takové atmosféře poměrně malá skupina sudetských Němců mohla (i kdyby chtěla) uspět s myšlenkou revize konce druhé světové války. Platí to ale i naopak. Čeští politikové se velmi mýlí, když si myslí, že s politikou nekompromisního nacionalismu v Evropě uspějí. Hájení národních zájmů tímto hloupým způsobem je medvědí službou skutečným zájmům naší republiky.
Podívejme se zblízka na strach druhý. Vracení majetku sudetským Němcům. Vzájemné požadavky na vrácení zkonfiskovaného majetku a válečné reparace řešila už smlouva o normalizaci vztahů mezi ČSSR a SRN z roku 1974 [2]. V témže roce byla ve Vídni podepsaná také smlouva s Rakouskem. Další německou představu o řešení majetkových otázek naznačuje posledně podepsaná Česko-Německá Deklarace. Její sedmý článek [3]obsahuje očekávání práva k usídlení pro sudetské Němce ještě před vstupem ČR do EU. Jak se máme na takový požadavek dívat?

Nežijeme ve vzduchoprázdnu

Musíme ho posuzovat v evropském kontextu a vzít v úvahu podmínky vstupu ČR do EU. Jsou to zejména vyjednávání o přechodných obdobných, která v kandidátských zemích znemožňují nákup půdy cizincům a naopak z druhé strany prosazený požadavek na přechodné období zakazující práci v EU. Především Německo a Rakousko se tímto způsobem brání přílivu levnější pracovní síly. V současné napjaté předvolební době nejsme asi schopní takové souvislosti pochopit a využít. Obrátit se na naše bývalé německé krajany trochu vlídnějším tónem (ostatně ani na ty české dvakrát přívětiví nejsme) . Pokud budou i oni ochotní vyslyšet naše přání a obavy, můžeme hledat společná řešení v budoucnosti.

Vlastní minulost

    Bolestné poznání temných stránek vlastní minulosti není pro žádný národ snadné, ale je pro něj zároveň potřebné. Jednou z nich je způsob vyhnání Němců a Maďarů po skončení druhé světové války [4]. Většina evropských zemí v tomto období narozdíl od nás prošla takzvaným procesem denacifikace. Československo pod silným sovětským vlivem dalo ale přednost vyhnání, které připomíná více stalinskou národnostní čistku. Není pro nás omluvitelné, že po nastolení toužebně očekávaného míru, byly zbytečně zabity bez soudu desetitisíce lidí. Nemůžeme donekonečnavšechno omlouvat jen válečnými útrapami. Pokud chceme být v této otázce spravedliví, musíme vidět, že mezi takovým množstvím zabitých museli být tisíce nevinných. S takovou myšlenkou se zatím vyrovnáváme neradi, podobně jako s naší temnější stránkou komunistické minulosti [5]. Zavíráním očí ale nic nevyřešíme. Nakonec uškodíme jen sami sobě ustavičným lakováním skutečnosti na růžovo. Taková snaha se nám vrací jako bumerang. Benešovy dekrety jsou toho ostatně důkazem.

Česká politická reprezentace

Někteří čeští politici se začali v poslední době předhánět v brnkání na temné struny nacionalismu. Zaštiťují se přitom údajnou péčí o české národními zájmy. Je ale skutečně v našem zájmu pohádat se do krve se všemi sousedy?
    Místo toho by měli naši politikové začít lidem vysvětlovat skutečnosti, které se jich týkají.  Například se věnovat citlivým otázkám majetkovým. Tím základním vysvětlením které by mělo opakovaně z jejich úst zaznívat je, že se obě strany (Německo i Rakousko s Československem a ČR) už dohodli na vyrovnání válečných reparací, zkonfiskovaným majetkem. Zajímavým faktem také je, že se německý i rakouský stát sám postaral o odškodnění bývalých sudetských Němců. Z toho jasně plyne, že nemusíme jednat ve stresu. Určení formy a způsobu odškodnění záleží jen na nás. Nikdo nás k tomu nemůže nutit.

Vracení majetku

Specifickou otázkou po roce 1989 je probíhající proces postupné restituce majetku a privatizace. V Československu bylo určeno jako závazné datum rok 1948 [6], přesněji vyvlastňování a zcizování majetku o době po komunistickém převratu. Pro nás je velmi zajímavé, že s podobný problém řešilo i Německo na území bývalé NDR. Také zde byla určena restituční hranice od roku 1948 [7]. V případě Československa tedy nejde o nějak výjimečné rozhodnutí.

Dekrety a co dál

Co máme tedy s Benešovými dekrety dělat? V otázce majetkové nemohou sudetští Němci reálně očekávat, že by se jejich situace nějak výrazně v budoucnosti změnila. Zvláště proto, že již byla vzájemnými smlouvami projednána. V otázce morální se musíme zamyslet a diskutovat otevřeněji než dosud o průběhu odsunu a podobných problémech naší historie.[8]. V oblasti diplomatické musíme vyvinout mnohem větší smysl pro upevňování dobrých sousedských vztahů a pochopit současnou etiku v procesu sjednocování Evropy. V rovině praktické politiky je potřebné navazovat především na naše úspěchy a ne na slavné prohry. Místo nafoukanosti použít zdravé sebevědomí, místo sebeklamu pozorování skutečnosti. Jedině tak postupně dosáhneme otupení hrotů minulosti, pochopení druhých a také sama sebe.
Jedině takové úsilí dlouhodobě zaručuje výsledky a nakonec i ony tolikrát omílané národní zájmy.

 

Poznámky

[1] Nejstrašnějším příkladem nespoutaného nacionalismu poslední doby je občanská válka v bývalé Jugoslávii. V poslední době však ohromila také myšlenka maďarských nacionalistů, kteří mluví o revizi hranic a vytvoření velkého Maďarska, spojením jeho území s okolními národnostně smíšeným územím. To je opravdu nebezpečná představa.

[2] Na ní navázala Smlouva o dobrém sousedství a spolupráci mezi ČSFR a SRN podepsaná v roce 1991 v Praze. 1974 byla podepsána smlouva o vypořádání finančních a majetkoprávních otázek, která řeší otázky spojené s konfiskačními a znárodňovacími čs. Poválečnými zákony.

[3] Především bod číslo 7 Česko-Německá Deklarace . “S odvoláním na průvodní výměnu dopisů ke smlouvě o sousedství vyhradí Česká strana Německým státním příslušníkům právo na usídlení včetně práva na nabývání pozemku v České republice ještě před lhůtou, uvedenou v asociační smlouvě České republiky s Evropskou unií a před zamýšleným vstupem do Evropské unie”.

[4] viz. Karel Kaplan  Pravda o Československu 1945-1948

[5] Ve skutečnosti řada německých válečných zločinců nebyla potrestána, ale využitá ve řadách  komunistických tajných služeb, jak o tom u nás svědčí například osud velitele jednotky SS, která provedla vyhlazení Lidic.

[6] Rok 1948 byl určený v podstatě také ze strachu před požadavky sudetských Němců. Ve svém důsledku jsme tím určily základní model privatizace. Vrátili jsme se do doby po roce 1945 se znárodněným klíčovým průmyslem. Jádro českého hospodářství se vracelo formou nepovedeného procesu v kupónové privatizaci a „české“ cesty. S řadou problémů vyplývajících s tímto základním majetkovým rozhodnutím se potýkáme dodnes.

[7] Konfiskace půdy velkostatkářů podporujících nacistický režim ve východních částech Německa proběhla po roce 1945. Po rozpadu NDR byla potomkům majitelů vyplacena malá finanční náhrada, ale půda se už nevracela.

[8] Například o dopadu odsunu na naše hospodářství a politiku. Zajímat by nás mělo také poznání osudů vyhnanců. Mimo jiné i proto, že s nimi musíme o společných záležitostech jednat.

14.4.2002  (lid)