Naše vyrovnání se s komunistickou minulostí

Zdá se, že problematika vyrovnání se s komunistickou minulostí, je pro nás stále ještě ožehavé téma, na které existují velmi protichůdné názory.

Nesmiřitelní komunisté
   Jedním z takových názorů je tvrzení, že za starého (rozuměj komunistického) režimu nebylo všechno tak špatné. Toto rozšířené tvrzení ale zamlčuje důležitý fakt, že přestože měla KSČ v některých dobách i přes milion členů, zdaleka to nebyla v zemi většina. Naopak. Početnější část národa kvůli zvrhlé komunistické ideologii trpěla. Trpěla  ztrátou majetku, důstojnosti, svobody a života. Dosud nevídané množství lidí komunističtí vládci ocejchovali „nevhodným“ původem protože se jim jako méněcenní, nezdáli použitelní pro budování „ideální“ společnosti. Podnikatelé, drobní živnostníci, soukromí zemědělci anebo inteligence byli terčem jejich pohrdání a nenávisti. Pro členy strany, milicionáře, estébáky to nebyli lidé, ale jejich úhlavní nepřátelé. Takovou ideologii nenávisti vyznávali a stále vyznávají komunisté.

Kariéristé

    Existuje také častá výmluva servilních přisluhovačů minulého režimu, že pokud chtěl někdo udělat kariéru, musel se stát členem komunistické strany. Tito lidé se dodnes obhajují tím, že nechtěli podporovat režim, ale že jim šlo jen o kariéru. Dříve sice s chutí využívali výhod svého členství, ale dnes už se k němu nikdo z nich hlasitě nehlásí. Jiní se dokonce obratem stali členy nejedné nově vzniklé parlamentní strany. Pokud bychom dnes, dvanáct let po převratu, spočítali všechny poslance a senátory s komunistickou minulostí, tvořili by i dnes stále nejvlivnější parlamentní skupinu. Tento výsledek je jistě málo uspokojivý pro všechny, kteří byli postiženi bývalým  komunistickým režimem. Dokonce ani pravicové strany nebyly donedávna ochotné se bývalých straníků zbavit. Situace se naštěstí začíná měnit. Některé strany si tento problém uvědomily a slíbily, že nebudou nadále bývalé komunisty na kandidátní listiny volit.

Statisté

    Lživý je také často rozšířený názor, že tak jako tak, podíleli jsme se na podpoře režimu všichni. To je typická ukázka hrubé manipulace se skutečností. Jakoupak asi měli možnost ti, kteří za železnou oponou zůstali neprodyšně uzavřeni anebo ti, kteří se tam o něco později narodili? Samozřejmě, že nemohli totalitní režim ignorovat. Museli chodit do práce i v mizerných podmínkách, jinak je čekal kriminál. A k tomu museli kývat na všechny nesmysly vládnoucí strany.

    Správnější je tedy názor, že komunistickému způsobu života jsme se nemohli úplně  vyhnout. Právě kvůli ustavičnému šikanování a  špehování ze strany režimu, řízenému všemocnou stranou. Oproti tomuto nelehkému osudu byl vstup do strany, ve velké většině případů, dobrovolným činem každého budoucího komunisty. Ti si často právě stranickou legitimací usnadňovali na úkor ostatních svojí cestu. I málo schopní si tím mohli přilepšovat v každodenní mizérii socialistického života.

Do roku 1948

    Celé poválečné období lze v Československu rozdělit na dvě odlišné části. První fáze budování komunismu byla charakteristická nekritickým nadšením jeho účastníků. Mnoho  členů strany vštípeným ideálům alespoň zpočátku věřilo a snažilo se o jejich uskutečnění v praxi, ale ve druhé fázi po roce 1968 zbylo už jen pokrytectvím a karikatura bývalé snahy. Tak jako je možné celé socialistické období rozdělit na dvě vývojové části, lze najít  také mnoho typických osudů, které je kopírují. Vymykají jen jim lidé, kteří to největší špinavosti prováděli a organizovali. Sovětští poradci, převerbovaní nacisté, brutální vyšetřovatelé StB a fanatičtí prokurátoři.

Do roku 1968

   Po celé období socialismu byl velký rozdíl mezi řadovým členem strany a vysokým stranickým funkcionářem. Strana je totiž přísně hierarchicky až téměř vojensky uspořádaná. Proto se jednotliví komunisté liší nejenom svými výhodami a rozsahem svých pravomocí, ale také množstvím informací, které mají k dispozici. Platí tedy poměrně jednoduché  pravidlo. Čím vyšší postavení, tím větší odpovědnost za svoje činy rozhodně mají. Po Stalinově smrti se už i širší skupiny komunistů prostupně dozvídají o páchaných zvěrstvech. Jejich počáteční přesvědčení se mění. Na konci šedesátých let ale už není možné říci, že řadový komunista nic neví.

V roce 1968

     Po vojenské okupaci Československa v roce 1968 musel každý komunista prověrkové komisi odpovědět na jednoznačně položenou otázku - jestli schvaluje anebo neschvaluje okupaci vlastní země. Tenkrát se tomu samosebou tak neříkalo, ale každý tomu rozuměl. Statisíce čestnějších komunistů proto své členství raději ukončilo. Jen několik z nich nepřestalo nadále veřejně mluvit o změně normalizačního režimu. Ti ostatní ve straně zůstali. Schválili okupaci své země před všemi, kteří je znali. Právě jejich přičiněním se ocitli ostatní v pevnějších spárech nechutného normalizačního režimu. Kvůli nim jsme ztratili na dlouhá léta svoje uplatnění a naději.

Po roce 1968

   Ti kteří vstoupili do komunistické strany po roce 1968, ať už z jakéhokoli důvodu , veřejně se stavem okupace a normalizace souhlasili. Často se jednalo o děti z komunistických rodin. Tu dobu si už pamatuji a dobře vím, na jakém Olympu stáli  tehdejší okresní tajemníci. A co teprve členové ústředního výboru anebo estébáčtí náčelníci. I pro ně však platí individuální posouzení konkrétní viny. Existuje totiž široká škála možností, jak mohli jednotliví funkcionáři využívat  anebo zneužívat svého postavení. Na druhé straně ani nečlenství ve straně v té době neznamená automatický  morální kredit. Spousta slabochů, padouchů, donašečů a agentů nebyla členem strany. Přesto se jedná o podobné mizery.  

Po roce 1989

    V polistopadové době žijeme nadále všichni pohromadě – komunisté i jejich oběti.  Bývalým straníkům dnes nikdo bezdůvodně neubližuje. Upřímně řečeno, na to jak se chovali za minulého režimu, je obdivuhodné, že jim nestranická většina jejich chování přiliš neoplácí. Přesto mě osobně někteří z nich dost vadí.
       Jsou to hlavně ti komunisté, kteří po listopadu zahodili svou stranickou legitimaci a okamžitě vstoupili do jiné politické strany anebo ti, kteří dodnes sedí ve vysokých funkcích - například jako poslanci a nestydatě kují svoje pikle s ostatními soudruhy. Nesouhlasím ani s tím, že se vláda opřádá skupinami bývalých soudruhů, převlečených tentokrát do dresu (všeho)schopných poradců. Také mi trochu vadí, když slyším některé bývalé soudruhy vykládat pravicové rozumy.

Závěrem

   Mnoho z nás si přeje, aby se naše země zbavila neblahého dědictví komunismu. V tom nám ale bude ještě dlouho bránit několik nepříjemných  skutečností. Především nesmíme zapomínat, jak byl totalitní komunisticky systém  všudypřítomný. Ministerstva, policie, armáda, sdělovací prostředky, soudy a další. Ve všech i o trochu významnějších pozicích seděli (sedí) lidé, plně spjatí s režimem, kteří se velmi dobře navzájem znali (znají). Konání něčeho špatného lidi vždy více zavazuje a tak se nemůžeme divit, že řada z nich dodnes ví, na koho se mají obrátit a jak se zalíbit nové moci.
     Všechno ale není zakotveno jen v minulostí. Svoboda a příležitost vydělávat velké peníze, a také je zajímavým způsobem utratit, svádí mnohé k tomu, aby se spojili bez výčitek i s bývalými pohlaváry. Výmluva se pro ně najde lehce, vždyť v přetvářce, překrucování a lhaní byl minulý režim opravdovým mistrem.

    Přesto máme naději. Můžeme volit strany, které se od komunistických členů čím dál tím více distancují. Můžeme se také o minulosti těchto lidí bez bázně něco dozvědět. A navíc přicházejí do veřejných funkcí mladší lidé, nezatížení tolik minulostí. Tito lidé jsou více stateční, lépe vychovaní a málo zapletení do temné minulosti. Té minulosti, které bychom se měli ve vlastním zájmu co nejrychleji zbavit.

6.1.2002