Stanovisko České politiky k situaci ve Čtyřkoalici

Osobní ambice rozlomily Čtyřkoalici v nejméně vhodnou dobu, několik měsíců před volbami. Nejsou to ale jen samotné ambice. Přes hlasitě proklamovanou změnu politického stylu nebyla koalice postavena na lepších principech než konkurenční strany a tím se vlastně příliš nelišila od svých oponentů.
     Tak například Politická rada Čtyřkoalice sestavená z předsedů stran, ve které samotný  předseda nemá svůj hlas, je prapodivné pravidlo. Však se také tento evidentní nesmysl hned projevil, při dohadování o místech ve stínové vládě. Po odstoupení lidoveckého předsedy navíc tato nesmyslná zásada vyústila ve snahu novopečeného předsedy lidové strany, zvrátit poměr hlasování tří názorově blízkých pravicových stran v Politické radě Čtyřkoalice ve svůj prospěch a to bez jakéhokoli ohledu na destruktivnost této snahy. Pak už jsme byli jen náhodnými svědky  realizace jeho plánu. Unie svobody byla nejdříve lidovci přinucena sloučit se s DEU a nakonec byla z cesty  odstraněna i ODA. Tím se lidovecký předseda (který sám kdysi na post lídra Čtyřkoalice rezignoval) dostal do pozice, kdy vzrostla jeho osobní šance , prodrat se do popředí z druhé řady. Udělal to s chladnokrevným úsměvem bez ohledu na následky.
    Připomeňme si ještě jednou, že Čtyřkoalice byla prapůvodně postavena jako obraná hradba malých stran oproti útoku opoziční mlouvy. Svojí úlohu sehrála hlavně na začátku a s trochou štěstí v zádech (rozhodnutí Ústavního soudu ve prospěch stížnosti prezidenta) po volbách do Senátu nakonec docílila změny volebního zákona podle svých představ. Potom se ve svém postupu zastavila. Následující snaha tohoto spolku o ustavení společného parlamentního klubu kvůli neochotě lidovců ztroskotala. Od té doby se už její věrohodnost i vnitřní energie zmenšovala..
    Jedním z důvodů proč Čtyřkoalice také nebyla schopna ve vnitřním zápase uspět, byla právě opoziční smlouva. Ta vyvolala nepevné spojení dvou velkých bloků. Pravicové unie a levicových lidovců, které od počátku přinášelo značné vnitřní napětí při sestavování volebního programu. Společná plavba na jedné lodi těsně před volbami ale vyžaduje (zvláště v politických mělčinách, kde pod hladinou číhají ostré útesy opoziční smlouvy) špičkového kapitána, který má k dispozici pravomoci a věrné mužstvo. Ani jednoho se ale Čtyřkoalici v potřebné míře nedostává.
    Dobrým východiskem ze špatné situace není lidovci důrazně prosazovaná dvoukoalice. V tomto případě, kdy se v koalici domlouvají dva stejně silní partneři, se jedná o klasický princip paritního zastoupení. S tímto principem má novodobá česká politika jen špatné  zkušenosti. Stačí si vzpomenout na tahanice při hlasování Čechů a Slováků v bývalém Federálním shromáždění anebo paritní zastoupení ministrů v bývalé koaliční vládě Václava Klause.Taková spolupráce je v českých podmínkách a s českými politiky zatím neúspěšná.
    Ani druhá varianta rozdělení koalice není ideální. Jednotlivé strany určitě dostanou ve výsledném součtu menší počet hlasů než celá koalice. Jednu výhodu ale tato varianta přece jen má. Nabízí snadnější spojení pravicové Unii s ODS a nebo lidovcům se socialisty. Takové spojení se ale nemusí vůbec konat. V každém případě se Čtyřkoalice posledním výstupem sama obrala o naději na křeslo premiéra a tím i ztratila možnost aktivně zabránit pokračování "opoziční" smlouvy.
   Je smutné sledovat, kam až jsou u nás někteří politici ochotní dojít. V sobecké snaze ukojit ambice vlastní kariéry a podpoře vlastní neotřesitelné moci, jsou připraveni kdykoli obětovat vlastní ideály i koaliční partnery. A ve vypjatých situacích dokonce neváhají obětovat také naše národní zájmy.

3.2.2002 (lid)