Nedostatek kandidátů na prezidenta?

Politické strany začínají po lopotném sestavení vlády ožívat novým tématem volby prezidenta. Podle dosavadní politické diskuse, zveřejněných průzkumů mínění občanů a navrhovaných jmen to vypadá, že snad Česká republika trpí nedostatkem vhodných kandidátů. Myslím si, že to tak není.
Politická reprezentace a zvláště volitelé prezidenta (parlament a senát) spíše trpí přemírou politického taktizování a kupčení s touto významnou funkcí, namísto aby se zabývali seriózním rozborem požadavků, kladených na osobnost hlavy státu, zamýšleli se nad způsobem jeho volby a potřebou  příkladné osobnosti v postkomunistické společnosti. 

Jaký má být prezidentský kandidát?

Prezident musí být morální autoritou v každém přechodném období. Platilo to po obnovení samostatnosti Československa a platí to i dnes v polistopadovém období přechodu z totalitní společnosti k demokracii. Navržený kandidát/kandidátka by vzhledem k požadavku mravního příkladu, rozhodně neměl být zapleten s komunistickým režimem, ani by neměl jeho praktiky zlehčovat nebo omlouvat. Prezident podle lepší části naší tradice musí být osobním příkladem a prosazovat dodržování demokratických principů nejen ve sféře svých bezprostředních pravomocí.

A naopak. Nepřijatelným kandidátem je člověk, který působil politických strukturách minulého režimu (anebo s nimi spolupracoval). Nevhodným kandidátem je i ten, kdo není jasnou zárukou svobody, demokracie a obecných slušných zásad. Nejde jen o záruku nezkorumpovatelnosti (i politické), ale v širší slova smyslu tohoto požadavku garance společensky prospěšných zásad. Morální relativizace (postoje) typu, že neexistují špinavé peníze, nebo že jsme se na minulém režimu více či méně podíleli všichni, je u prezidenta nepřijatelná.

Má být prezidentem bývalý politik?

Máš nejuznávanější prezident Masaryk byl celý život univerzitním profesorem. První polistopadový prezident Havel byl dramatikem. Jejich následovnicí byli už většinou z politického prostředí. I prezident Beneš se stal poměrně brzy profesionálním politikem. Všichni komunističtí prezidenti,  Gottwaldem počínaje a Husákem konče, byli od počátku produkty stranické mašinérie anebo navíc ještě zrádné spolupráce s okupační mocností. Z toho je patrné, že čím dále byl prezident od stranickosti, tím větší byl osobností.  

Kde hledat vhodné kandidáty?

Existuje celá řada profesí, které mohou připravit k prezidentování stejně (nebo i lépe) jako politická kariéra. V mnoha evropských zemí není prezidentská funkce pražádnou příležitostí k vyvrcholení politické kariéry pro vysloužilé stranické vůdce. Prezidentský úřad je tam chápán jako nestranický a logicky oddělený od vládní praxe personálně.
Proto v mnoha zemích pocházejí prezidentští kandidáti z nepolitického prostředí, které rovněž nabízí vhodné osobnosti. Pár takových si ukážeme.

Diplomaté – mají dobrou průpravu ve státní reprezentaci a jsou mistry v politických jednáních. Mohou samozřejmě zastat i funkci prezidenta. Jmenujme například bývalé ministry zahraničí Jiřího Dienstbiera, Josefa Zieleniece, současného ministra Karla Schwarzemberga, bývalého velvyslance Jiřího Grušu, Jaroslava Šedivého a mnohé další diplomaty.

Akademičtí pracovníci – veřejností jsou hodnoceni často mnohem lépe než profesionální  politici, kteří v současném hodnocení profesí bohužel opakovaně končí až za uklizečkami (?). Akademici chápou společenský vývoj v hlubších a časově delších souvislostech. Mohou být těmi, kdo určí správný směr politiky a provedou její prezidentské zastřešení. Jmenujme tedy několik takových osobností.  Polistopadové rektory Univerzity Karlovy Radima Palouše, Karla Malého, Ivana Wilhelma, minulého kandidáta Jana Sokola nebo světově uznávaného ekonomického odborníka Jana Švejnara.   

Soudci a právníci - jejich průprava spočívá nejen ve znalosti Ústavy a rozdělení pravomocí ústavních činitelů. Nejlepší z nich jsou osobnosti vážené a důvěryhodné. Mezi minulými prezidenty máme dva zástupce této profese - doktora Emila Háchu a komunistu Gustáva Husáka. Oba byli prezidenty v období dvou okupací. To je ovšem  období z dnešního hlediska naprosto nesrovnatelné.

V polistopadovém období oslovil širší veřejnost dnes již zesnulý předseda Ústavního soudu Zdeněk Kessler.Velkou důvěru požívá současný ombudsman Otakar Motejl, bývalá státní zástupkyně Marie Benešová a někteří další právníci.

Kulturní osobnosti – k této skupině se řadí náš první polistopadový prezident, dramatik Václav Havel. Také tyto osobnosti často splňují požadavky kladené na důstojné prezidentské  kandidáty. Jedním z takových je dramatik, bývalý předseda parlamentu a ministr kultury Milan Uhde, nebo bývalý ministr školství Petr Piťha. Podobnou osobností byl také novinář Pavel Tigrid.
Někomu by se mohl líbit Zdeněk Svěrák, Miloš Forman a jim podobní. Ale to je asi jen teoretická úvaha, protože zájem o úřad musí být oboustranný.

Emigranti – k této skupině na úvod jedna poznámka. Prezident Masaryk pobýval za války čtyři roky v emigraci a navíc byl zvolen ještě v době své nepřítomnosti ve vlasti. Podobně prezident Beneš, který se vrátil do Československa také po několikaleté emigraci v Americe a Velké Británii. To jen dokazuje, že účelový argument o nemožnosti vybírat prezidentské kandidáty mezi českými emigranty, není opodstatněný. Proto by nám nemělo být divné, když před čtyřmi lety označil Václav Havel jako svojí možnou nástupkyni Madeleine Albrichtovou, bývalou ministryni zahraničí USA. V dnešním globalizovaném světě, by bylo zpátečnické opomíjet českou emigraci pod falešnou záminkou, že to  tady s námi neprožili. Víme kolik skvělých rodin opustilo Československo po nástupu  nacistů a komunistů k moci a po sovětské okupaci.

Politici – prezidentská funkce je funkcí konkrétní osobnosti a její autority. Takové charakteristice více vyhovují  senátoři, osobnosti méně stranické, vybírané jiným způsobem. Dokladem této skutečnosti budiž minulá výhra senátorky Jaroslavy Moserové ve druhém kole, nad bývalým předsedou vlády Milošem Zemanem. Do skupiny senátorských kandidátů můžeme řadit například Petra Pitharta, Přemysla Sobotku a mnoho jiných.

Asi neprotěžovanější skupinou prezidentských kandidátů jsou v českých poměrech  kandidáti straničtí. Mezi ně patří v první řadě bývalí předsedové politických stran - Miloš Zeman, Vladimír Špidla, Pavel Němec, Miroslav Grebeníček, Václav Sládek a jim podobní.

Závěrem.

Současný prezident Václav Klaus už oznámil svojí kandidaturu. Protože prezidenta volí poslanci a senátoři, a nejsilnější vládní stranou je nyní ODS, odpadají tak automaticky jmenovaní kandidáti spojení s touto stranou, protože nominaci (vzhledem k silné vnitrostranické pozici expředsedy) asi nedostanou. Václav Klaus má také nespornou výhodu prvního prezidentského období, které ho vystavilo na oči veřejnosti. Zároveň ale ukázal, jakým způsobem prezidentování provádí. Z tohoto hlediska je poměrně čitelným   kandidátem.

Bylo by dobré, kdyby politické strany dokázaly navrhnout zajímavé prezidentské kandidáty z různého prostředí a nenavrhovaly jen svoje stranické kolegy. České politice by ostatně prospělo, kdyby viditelně omládla a došlo ke střídání generací. V den  desátého výročí listopadových událostí před sedmi lety bývalí studenti spolu s mnoha občany na Václavském náměstí na tehdejší vrcholné politické reprezentanty volali: „Děkujeme, odejděte!“. Měli tím asi na mysli, že k demokracii patří princip střídání a neprospívá jí, když nám vládnou moc dlouho pořád titíž.

Uvidíme, jakým způsobem naši zastupitelé prezidentskou volbu připraví. Bude to skutečný, důstojný výběr a nominace vhodných kandidátů nebo jen politický obchod?  Pokud to parlament a senát opakovaně nezvládnou, budeme muset žádat o vydání jejich pravomoci veřejnosti.  (lid)  13.3.2007