Namísto systémových změn nekonečné dohadování

 

Parlamentní volby roku 2006 ukázaly několik zásadních věcí. Přepočet hlasů na poslanecké mandáty nejenže nahrává největším politickým stranám (takové ostatně bylo přání konstruktéra tohoto mechanismu Václava Klause) a současně oslabuje volební zisky menších koaličních partnerů (v tomto případě lidovců a zelených). Jaký div, že tak špatně nastavený volební systém nefunguje, volební výsledek neodpovídá odevzdaným hlasům a střídání u moci je ztížené. Navrhovaný lichý počet poslanců je jen pomocný prostředek, který pomůže sestavit vládu s většinou jediného hlasu. Povolební jednávání o sestavení stabilní vlády opět dokazuje, jak nám stále chybí prvky přímé demokracie (přímá volba prezidenta). Sestavení vlády a volba prezidenta (v polovině vládního období) jsou spojené nádoby. Teorii ilustruje praxe.

Miloš Zeman udělal vše, co bylo v jeho silách, aby si vyřídil účty s těmi sociálními demokraty (sám hovořil o 37 hříšnících), kteří se přičinili o jeho nezvolení prezidentem v roce 2003. Výsledkem jeho pomstychtivosti byl pád premiéra Špidly, Grosse a nakonec i souhlas se spoluprací Jiřího Paroubka s komunisty. Miloš Zeman sice v médiích tvrdí, že je jen obyčejný důchodce na Vysočině, ve skutečnosti o post prezidenta nepřestal usilovat. Proto pomáhal předsedovi ČSSD ve volební kampani a nepřestává zasahovat do povolebních vyjednávání.

Také Václav Klaus nepřestává tahat za nitky ve své domovské ODS. Jde mu pochopitelně o co nejistější cestu ke znovuzvolení (proto nespěchal s pověřením sestavení vlády, dokud nebude jasný výsledek senátních voleb, proto nabádá k velké koalici nebo preferuje termín předčasných voleb až po prezidentské volbě).

Jenže prezidentem může být jen jeden a vyrovnaný volební výsledek boj o Hrad jen zesiluje. Proto musí ODS i ČSSD čelit nepříjemným tlakům svých expředsedů, kteří je tlačí každý cestou vedoucí ke zvolení (velká koalice v případě ODS, koalice s komunisty v případě ČSSD), proto expředsedové hledají ve stranách věrné spojence a tím oslabují legitimně zvolené stranické vedení.

Za současné patové povolební situace je v české politice možné čekat cokoli - třeba se kromě dohody o střídání ve vládě (oposmlouvy II), dočkáme i dohody velkých  stran o obsazování funkce prezidenta. Stačí se podívat do Polska a hned vidíme ilustrativní příklad dopadů boje o post prezidenta vybíraného lůna politických stran a voleného nepřímo parlamentem.

Třetím problémem české politiky je malá možnost ovlivnit výsledek parlamentních voleb  pomocí preferenčních hlasů. Musíme volit strany jako celek a nemůžeme pořádně vybírat jednotlivé kandidáty ani je kombinovat (jako v komunálních volbách) ani je preferovat nebo chcete-li eliminovat (jako v senátních volbách). Důsledkem takového omezení nejdůležitějších voleb je, že politické strany nejsou dostatečně tlačeny k vyřazování nevhodných kandidátů. Způsob voleb se pak následně přelévá do nedostatečného systému primárních vnitrostranických voleb, kdy o pořadí na kandidátkách rozhodují více známosti a servilita, než kvalita a umění. Každý kandidát si dokáže spočítat, že dobré místo na kandidátce mu ke zvolení stačí, protože preferenční hlasy výsledek téměř neovlivní.

Čtvrtým problémem v české politice je stále nedostatečná politická kultura, která se projevuje nejen běžnými neshodami a handrkováním, ale nemile zasahuje i strategické  dlouhodobé zájmy (příprava českého předsednictví v EU, vztahy s USA a NATO, důchodová reforma, přijetí Eura apod.) na kterých se obvykle mají vládní strany s opozicí shodnout.

Politická vůle ke zlepšení funkčnosti českého politického systému (přímá volba prezidenta, odstranění deformace v přepočítávání hlasů, více preferenčních možností pro voliče, možnost vyhlašování referend) je slabá. Místo toho jsme svědky mnoha pokusů o okamžité účelové změny volebního zákona a ústavy - hlavně po posledních třech parlamentních volbách. Skutečně potřebné změny ale strany do předvolebních programů většinou nezařazují. Asi se domnívají, že je pro ně výhodnější, domlouvat je až po volbách podle výsledku, kdy už nemusejí nic slibovat.

Výsledek na sebe většinou nenechá dlouho čekat. Proto se stále dokola točíme ve stejných problémech. Slabé vlády, zákulisní manipulace, odkládané reformy, nevyšetřené aféry… Důsledky platíme samozřejmě z našich kapes.  (lid) 12.11.2006