Česko ruské vztahy (aneb náš vztah k velmocím)

Návštěva ruského prezidenta byla příležitostí k diskusi o našich vzájemných vztazích a jejich budoucnosti. Zdaleka se nejednalo jen o obchodních záležitostech, které jsou pro politickou reprezentaci vždy aktuální a přinášejí snadno dosažitelné politické body.
V komentářích našich vztahů s Ruskem převažují dva protikladné názory – jeden říká, že české trauma z okupace se stává rychle minulostí a zůstává problémem jen pro starší generaci , že je potřebné rychle se chopit velkých obchodních příležitostí, které východní trhy nabízejí. Druhý tábor komentátorů upozorňuje na ruské problémy a odlišnosti.  Omezenou svobodu slova, rizika pro zahraniční investory, válku v Čečensku.
Rozpolcenost názorů ve společnosti se projevuje v nejednoznačném směru české zahraniční politiky. Vláda rozpadající se koalice není jednotná. Ministr zahraničí prosazuje principy ochrany lidských práv a zaujímá podobný postoj jako bývalý prezident, předsedu vlády Rusko láká stejně jako povolební spolupráce s komunisty. Tento rozpor se projevuje i navenek. Na jedné straně česká diplomacie aktivně kritizuje porušování lidských práv na Kubě, na druhé straně často opomíjí situaci na Ukrajině, v Čečensku a Bělorusku.
Rusko je velká, vlivná země, která má vlastní zájmy v mnoha částech světa. Bývalé sovětské satelity jsou jen jednou z nich. Tuto zimu ruský zájem intenzivně pocítila Evropská unie, když Rusko omezilo dodávky energie Ukrajině. Trauma ze zmenšení sféry ruského vlivu bude iracionální motivací možná několika dalších generací ruských politiků a snaha o obnovení alespoň části bývalé pozice se bude vracet.
Česká polistopadová změna a snaha o vymanění se z ruského vlivu se odehrávala jak v politické rovině – požadavek na okamžitý odchod okupačních vojsk, vystoupení z Varšavské smlouvy, urychlená snaha vstoupit do NATO a EU
; tak ve sféře  ekonomické – český návrh na zrušení RVHP, vybudování ropovodu z Německa, zákazu prodeje ropného průmyslu ruským zájemcům a podobně.
V současnosti se s Ruskem potkáváme v Bruselu, na Balkáně, na Blízkém východě, v Ukrajině, Bělorusku, ve střední Asii i jinde. Rusko má své vlastní vztahy se všemi velkými hráči světové politiky - USA, EU, Japonskem, Čínou, Indií, arabskými zeměmi. Ruské cíle nejsou vždy shodné s zájmy Evropské unie nebo našimi. Citlivější na tyto otázky jsou logicky bývalé sovětské satelity, nejvíce asi v Polsku. Vzorem pro nové členské země EU je přijetí politické kultury staré části Evropy a přiblížení se její úrovni, způsobům uvažování a jednání.

Problém s dědictvím velmocenské politiky dvacátého století

Dvacáté století přineslo Čechům více politických útrap než úspěchů. Většina z nich měla svůj původ v zahraničí; ať už to byla forma přímé vojenské agrese Hitlera a Brežňeva nebo podobně hrozné politické vměšování během Stalinských politických procesů a řádění. Také  celá řada jiných událostí se stala nezávisle na naší vůli. O vyhlášení první světové války se rozhodovalo ve Vídni, o té další v Berlíně, o studené válce v Moskvě.
Od všech hlavních událostí dvacátého století nás dělí různě dlouhá doba. Posledním tragédií bylo dvacet let sovětské okupace a s ní spojená komunistická
“normalizace”, která se začala vytrácet až po roce 1989. Teprve od této doby může česká politické reprezentace zaujímat samostatné postoje k mezinárodním otázkám. Padesát let předtím to nebylo možné.
Zlepšování vzájemných vztahů s mocnými sousedy jako by určovala velikost daného státu a doba, která od jejího zásahu uplynula. Normalizace vztahů s Německem (zatížená léty komunistické ideologie) proběhla úspěšně a rychle. Možná je to tím, že od konce války a odchodu posledního německého vojáka uplynulo čtyřikrát více času než od odchodu sovětského. Hledání vyrovnaného poměru k Rusku je zatíženo čerstvějším  traumatem přežívajícím ve společnosti a také faktem, že u nás máme nezdravě silnou nereformovanou  komunistickou stranu a její organizace, které nám připomínají nebezpečí  návratu totalitní praxe.
Rusko zůstalo nemalou vojenskou mocností. Jeho hospodářství se po velikém kolapsu znovu  oživuje, ekonomická spolupráce se znovu rozšiřuje. Naše politické vztahy jsou však stále zatížené minulostí. Češi se Ruska právem obávají toho, co mohli poznat na vlastní kůži. Rusko nepřestalo snít imperiální sen o svojí velikosti. Ztrátu kdysi ovládaných území ve východní Evropě a v Pobaltí nese se znatelnou nelibostí. Z těchto představ a přání vyplývají jeho chování a plány.
Ruská neochota finančně odškodnit pozůstalé oběti okupace 1968, nahradit ohromné ekologické škody po pobytu sovětské armády, ukazují meze ochoty vyrovnat se s vlastní minulostí.  Také svoje dluhy Rusko splatilo hodně nestandardním způsobem, takže nám velkou část svého dluhu vlastně ani nevrátilo.

Poučení na závěr

Dvacáté století nám ukázalo, jak často jsou naše problémy způsobeny vlivem ze zahraničí. Právě proto jsme po listopadu 1989 hledali záruky bezpečnosti v NATO, spolupráci se Spojenými státy a členstvím v Evropské unii. Spolu se vstupem do těchto struktur jsme hodně získali, ale také jsme se dostali z politicky nesamostatné periferie do centra dění. Odpovědnost za vývoj těchto uskupení a jejich vzájemné vztahy neseme společně s ostatními členy. Vědět co se skutečně ve světě děje, pečlivě sledovat, kdo má jaké prostředky a cíle, se nám po našich historických zkušenostech dvacátého století opravdu vyplatí.  11.3.2006  (lid)