Tajné služby

Poslední aféra s příslušníky StB ve vedoucích pozicích v BIS (Bezpečnostní a informační službě) je už několikátá v pořadí. Před dvěma roky bylo přibližně padesát zpravodajců s temnou minulostí "objeveno" ve Vojenském obranném zpravodajství. Přes sliby tehdejšího ministra Tvrdíka (bývalého člena KSČ) jsme o nějaké viditelné očistě vojenských tajných služeb neslyšeli. NBÚ (Národní bezpečnostní úřad) má také řadu afér už od počátku svojí existence. Podobné problémy s lidmi bez prověrek má i UZSI (Úřad pro zahraniční styky). Divné věci se dlouho dějí i na ministerstvu vnitra - Služba pro odhalování korupce, Úřad pro boj s organizovaným zločinem, inspekci ministerstva vnitra, ÚDV (Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu). Řada z nich byla dovedena až na pokraj organizačního chaosu za premiéra Zemana (bezvýsledně se jich zastával bývalý prezident Havel).

Tajné služby byly čtyři desítky let pod přísnou kuratelou sovětské KGB. Dodnes v nich působí lidé s kontakty na ruskou rozvědku. Otřesné jsou případy těch, kteří se pokusili upozornit na závazné skutečnosti. Například osud špičkového polistopadového agenta Hrubanta, který měl v BIS zjistit, kdo vynáší tajné informace pro vedení ČSSD. "Odměnou" za jeho úspěšné pátrání bylo vyhození z práce a šikana -  sedmnáct měsíců neoprávněné vazby (za kterou nedostal od státu žádné odškodnění), rozpad jeho rodiny během věznění - zatímco viníci byli za vlády Miloše Zemana (jistě budoucího kandidáta na prezidenta) povýšeni do vedoucích funkcí. Nejznámějším případem zpravodajce postiženého represí je Vladimír Hučín, který si dovolil poukázat na starou nomenklaturní komunisticko estébáckou mafii a dokumentovat její činnost. Hučín byl obviněn ze sedmi trestných činů (z nedovoleného ozbrojování také jeho stará matka), soudní projednávání se vleče a je nepřístupné veřejnosti. Hučín je bez práce. Jen díky lidem, kteří mu finančně pomáhají, může ve své obhajobě pokračovat. Českým paradoxem tohoto hanebného případu je fakt, že pana Hučína zastupuje bývalý disident, pozdější šéf BIS, dnes advokát, Stanislav Devátý.

Případy Hrubant a Hučín jsou jen špičkou ledovce. Vzpomeňme na "mlátičku" Přibyla, nominovaného na šéfa úřadu vlády Stanislava Grosse.  Kvůli jeho odstoupení muselo opakovaně demonstrovat před úřadem vlády několik stovek občanů - jaká ostuda (země i premiéra)  Další ze série politických skandálů je nedávná aféra funkcionáře ústředního výboru ČSSD, který padělal svoje lustrační osvědčení. Zatímco lidé bojující za očistu bezpečnostních a zpravodajských složek jsou šikanováni, politická činnost estébáků typu Zifčáka (student Růžička) je povolena. Jak je to možné?

Problémy sahají vysoko

K velké změně v rozvědce a na ministerstvu vnitra došlo po nástupu Miloše Zemana, který přivedl do vlády a institucí řadu lidí s estébáckou   minulostí. Ještě horší ale bylo, že nastolil zvláštní atmosféru odměňování viníků. Výsledkem Zemanova přístupu byly personální čachry, znechucení nově příchozích polistopadových expertů, kteří buď sami odcházeli nebo byli vyhozeni. Tak se postupně až na nejvyšší místa dostali ti "nejlepší". Ilustrativním příkladem může být kariérní postup (za Zemana) bývalého šéfa NBÚ a jeho přesun do státního podniku Čepro (za Grosse). Co následovalo už víme. Několikamiliardové potíže státního podniku a momentálně vyhazov (za Paroubka). Tím snad tato jedna typická kariéra končí, pokud jmenovaný nedostane další lukrativní politickou trafiku. Jiným výmluvným příkladem je kariéra Jana Kavana (krycí jméno Kato), který nepřetržitě stoupal k výšinám přes mnohé průšvihy. Nevysvětlil ani svojí spolupráci s StB, ani svojí dopravní nehodu pod vlivem alkoholu, ani původ peněz nalezených v jeho trezoru, ani návštěvu ruské ambasády po svém návratu do Prahy, o které existuje záznam, který má k dispozici ČT (koncesionáři ho ale neviděli).

Podobně podezřelý byl první Zemanův ministr vnitra Václav Grulich. O něm napsal už v roce 1998 Stanistav Spurný v Respektu: "Zatímco o Kavanovi je k dispozici více než dvousetstránkový spis, videozáznam a policejní protokoly, o údajném prohřešku jeho stranického kolegy Václava Grulicha existuje pouze jedna stránka textu operativců BIS. Tím se v roce 1992 podařilo zdokumentovat schůzku Grulicha s ruským rozvědčíkem Tagy-Zanem. Setkání proběhlo v jednom z brněnských hotelů a byl mu přítomen i konzul Ruské federace Jegorov. Podle výpovědi agenta BIS se trojice takto potajmu nesetkala poprvé, nicméně žádné konkrétní důkazy pro to nejsou, a to je taky vše, co kontrarozvědka ví. Grulich se na nic nepamatuje, prý se během své politické kariéry "scházel se spoustou diplomatů" a celou víc považuje za "pomluvy některých lidí z Hradu".Jmenování Grulicha šéfem jednoho z bezpečnostních rezortů je do jisté míry překvapením, protože tento bývalý učitel a po listopadu nějaký čas personální ředitel Zetoru Brno se bezpečnostními otázkami nikdy nezabýval.

Estébáci to po listopadových událostech udělali chytře. Svoje nejdůležitější materiály skartovali a seznam spolupracovníků StB podstrčili veřejnosti. Plán se jim zatím daří skvěle. Místo aby se mluvilo o nich, mluví se neustále "jen" o chudácích, které verbovali. Rozvědka, inspekce ministerstva vnitra a další bezpečnostní struktury jsou prošpikované podivnými lidmi s podivnými praktikami. Není divu, že právě proto nefungují. Důkazem je další důležitá aféra na úřadu vlády, doprovázejícího privatizaci Unipetrolu nebo dovolená premiéra na jachtě s bývalým spolupracovníkem StB, kterou po zveřejnění v tisku premiér odvolal. To co by před pár lety hladce prošlo, je najednou nepřípustné. Informace poskytnuté médiím jsou někdy součástí nátlakové hry některé ze zájmových skupin. Neprůhledné chování některých politiků a dezolátní stav specializovaných bezpečnostních a zpravodajských složek takovým jevům vždy napomáhají.

Důsledná očista těchto složek od lidí s totalitní minulostí je nezbytná. Dokonce lze říci, že v čase nekonečných vnitropolitických skandálů a teroristických akcí ve světě, je to jedno z hlavních témat nadcházejících parlamentních voleb.    4.9.2005  (redakce)