Česká politická kultura pokulhává.

Pokud jste v poslední době znechuceni některými politickými výstřelky, není se čemu divit. Nejsilnější opoziční strana se chystá podat trestní oznámení na předsedu vlády kvůli podezření z korupce při privatizaci Unipetrolu na úřadu vlády. Bývalý předseda vlády musel po několika měsících v úřadě pro silné podezření z nelegálních příjmů odstoupit a následně opustit předsednictví ČSSD. Komunističtí přestavitelé zažalují předsedu lidovců, protože (nejen on) označil jejich stranu za zločineckou organizaci. Nový premiér vehementně prosazuje spolupráci s komunisty, kterou obhajuje jakýmsi průzkumem, který mu odhalil, že osmdesáti procentům občanů takové spojení nevadí. Český senátor Železný, podezřelý z několika trestných činů, založil novou politickou stranu.Vládní koalice už dávno nehlasuje společně, ale předčasné volby nechce vyhlásit. Většina největších politicko ekonomických skandálů vyzněla do ztracena - sponzorské dary politickým stranám, pád IPB, uplácení poslance Kořistky, skandály expremiéra Grosse ... Řešení jakoby v nedohlednu. Výsledkem takového přístupu k aférám je, že prestiž povolání politika klesla pod úroveň  uklízečky. Přitom je nesporné, že politik o mnohém ve společnosti rozhoduje a mnohé ovlivní.

Na vině nejsou jen samotní politici. Důležité je vnímání a hodnocení veřejností. Ta je silně ovlivněna sdělovacími prostředky. Tento vliv se umocňuje tím, že chybí kvalitní občanské vzdělání. Nejvíce postiženy jsou starší generace, jejíž světonázor se utvářel formou totalitní propagandy. V praxi to dopadá tak, že po třech měsících od jmenování předsedou vlády, veřejnost posune dříve neznámého politika na první pozici v oblíbenosti, jmenování ministrem stačí na rychlý zisk druhé příčky. Minulost politika přitom veřejnost moc nehodnotí, nechá se strhnout jeho viditelností. Stejně rychle jak je nový politik pasován, bývá následně z trůnu sesazen.

Média silně formují veřejné mínění. O tom není pochyb. Pozitivní je, že politiky začala média více kontrolovat a detailněji je hodnotí. Proto jsou často vystavená politickým tlakům a snahou zasahovat do jejich nezávislosti. V časech opoziční smlouvy to byl boj o Českou televizi, která musela čelilt hrubému nátlaku některých přestavitelů ODS a ČSSD. Nyní je to podle slov socialistického premiéra tisk, který znehodnocuje jeho politické snažení. Několikrát už avizoval nutnost přijetí přísnějšího tiskového zákona (snad nějaká nová forma cenzury?). Jak by takový zákon vypadal, pokud bude vytvořený s komunisty?

Opusťme oblast chmurných spekulací. V české politice existují i pozitivní příklady. Na prvním místě vidím Václava Havla, který pozitivně ovlivnil svým příkladem listopadovou generaci. Podobné hodnocení si zaslouží i jeho bývalí spolupracovníci - Pavel Tigrid, Ivan Medek, Karel Schwarzemberg a další, s nimiž jsme se mohli seznámit až v časech po pádu totality. Také mnozí disidenti a emigranti, kteří aktivně vstoupili do politiky, s sebou přinesli viditelné morálními principy - Jiří Dienstbier, Petr Pithart, Jan Ruml, Jiří Gruša, Edvard Outrata ... Podobné renomé získal také bývalý předseda Ústavního soudu Zdeněk Kessler i někteří jiní ústavní soudci, stejně jako bývalý prezident NKÚ Lubomír Volejník nebo současný ombudsman Otakar Motejl. Tyto příklady ukazují, že v demokratické společnosti lze morálně konat i v politice. Je škodou parlamentních stran, že nemají lepší vnitřní mechanismy, které by občas ze svého středu vybraly podobně inspirující  osobnosti. 14.10.2005  (lid)