Obrana demokratického prostoru

Svoboda získaná v roce 1989 se nám zdá po tolika letech tak samozřejmá. Sdělovací prostředky bez cenzury, spolky a občanská sdružení bez všeobjímající kontroly strany, samostatná místní a krajská samospráva, cestování bez omezení, nedotknutelnost soukromého vlastnictví  ...
   Těžko se vzpomíná na to, že jak to bylo kdysi za komunistického režimu všechno naopak. A tak jako by se zdálo, že už všechno máme zajištěno a nic už není třeba. Bylo by příjemné  nechat se tak sladkou představou ukolébat.
    Při bystřejším pohledu ale zjistíme, že to tak růžově zdaleka ještě nemáme. Ústava například již deset let umožňuje (a politici jen planě slibují), „možnost vykonávat státní moc přímo“. Jedná se o princip přímé volby (tedy prezidenta, starosty apod.) jak to mají umožněno například naši slovenští sousedé. A také možnost svolání referenda! Kolikrát jsme měli možnost o něčem takovém sami bez vůle politických stran v posledních letech rozhodovat? Zatím jsme jen rozhodli o vstupu do Evropské unie. Další konání referenda zatím nemáme dovolené. Je to téměř občanská ostuda …
    Princip samosprávy je Ústavou zaručen. Jak je to ale v běžné praxi? Zemanova vláda zrušila okresní uspořádání (ne všude, například okresní soudy apod. zůstaly)  a prosadila kraje. Těm ale dlouho nedávala možnost samostatného financování jejich kompetencí (podíl z příjmu z daní). Jinými slovy neumožnila jim nezávislou existenci. Po vytrvalé kritice ze strany samosprávy se situace s jejími příjmy dočasně zlepšila než přišla další rána. Pokračovatelská vláda Vladimíra Špidly, ve snaze „vyřešit“ problémy zchudlé státní pokladny, převedla na kraje zadlužené nemocnice, údržbu zchátralých silnic, financování zastaralých  škol, chátrající památky, dotace pro místní autobusová spojení a další povinnosti. To všechno často s nemalými dluhy, které obce nezpůsobily.
    Politický systém je založen na volné soutěži politických stran. Proto asi máme pětiprocentní hranici na vstup politické strany do parlamentu. Jaké boje byly okolo volebního příspěvku pro menší než pětiprocentní volební výsledky. Politická konkurence je tak v České republice mnoha skrytými způsoby omezena (však jsou vidět neblahé důsledky). Parlamentní strany dostávají ročně stovky milionů za poslance, senátory a členy krajské samosprávy. Tyto ohromné státní prostředky parlamentní strany investují do předvolební reklamy i do své činnosti. Mimoparlamentní strany žádné takové zvýhodnění nemají, všechno si platí z vlastní kapsy. Ještě že se prosazují alespoň nezávislí kandidáti v krajských a senátních volbách. To se ale netýká rozhodujících voleb parlamentních, protože potřebné volební náklady na celorepublikové volební kampaně jsou extrémně vysoké. Přestože jich existují desítky, nemají reálnou šanci.
   Voliči jsou v naší zemi omezováni i jiným způsobem. Političtí předáci chytře prosadili snížení počtu preferenčních míst na kandidátních listinách z původních sedmi míst na stávající dva preferenční voličské hlasy. Jinak řečeno, volič může upřednostnit maximálně  dva politiky z kandidátky. To je další neklamný důkaz zmenšování demokratického prostoru, tentokrát ve prospěch politické strany, která prosadí i horšího nebo zprofanovaného kandidáta. Připomíná to distribuci hollywoodských filmů, které se dodávají v balení po deseti. Ke dvěma dobrým filmům přibalí osm horších.
    Cenzura je nepřípustná. Přesto se krize kolem České televize pravidelně v různých formách opakuje. Když není možné přímo cenzurovat, dosadí se politicky spřízněný ředitel, aby zavedl „pořádek“ ve zpravodajství. Novějším politickým vynálezem je vyvinutí tlaku licitací o výši koncesionářského poplatku. To je také funkční způsob nepřímé kontroly České televize. Jinak ale není problém zaplatit za skandální postup bývalého majitele soukromé televizní stanice deset miliard v arbitráži ze státní kasy nebo „přidělovat“ cenný veřejný statek, jakým je televizní licence, zadarmo vybraným podnikatelům.
    Rovnost lidí v důstojnosti a právech je zaručená. Proč ale není na lukrativní ve státem ovládaných firmách, jako je ředitelský post v České pojišťovně, Českém Telecomu, Českých aeroliniích, Evropské bance a jinde, vypsáno pořádné výběrové řízení, kterého se teoreticky může zúčastit každý? Místo toho jsou tato místa obsazována trafikanty z řad  neúspěšných ministrů a politických  kamarádíčků.
     Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva ve veřejném zájmu je možné jen na základě zákona a za náhradu. Jak je tedy možné, že po celou dobu ještě nebylo dořešeno vrácení majetku zcizeného komunistickou stranou. Ano, mluvíme o restitucích. Každý nemusí být příznivcem církevních institucí, ale každý spořádaný občan jistě ctí zásadu, že to co bylo zcizeno, se musí vrátit původnímu vlastníkovi. O trochu méně, ale jistě také velice nepříjemně, je omezováno právo vlastníků nemovitostí. Už dva roky neplatí regulace nájemného a politická reprezentace svým nečiněním jen přilévá olej do už tak napjatého vztahu mezi majiteli domů a nájemníky. Také lidé, kterým komunisté v padesátých letech sebrali soukromé zemědělské pozemky, a kteří je dodnes mají v původních zemědělských družstvech, už většinu svého majetku asi nikdy nedostanou!
    Zatímco jedněm se majetek nevrací, jiní nouzí netrpí. Komunistická strana Čech a Moravy je zdaleka nejbohatší parlamentní stranou. Přestože byl majetek její předchůdkyně KSČ zabaven,  má dnes KSČM vlastní sekretariát každém okrese jako za starých časů. Přitom její volební příspěvky k získání tak rozsáhlého majetku zdaleka nemohly stačit.
     A vůbec. Ve vztahu ke komunistům neřeší demokratická společnost základní otázku – otázku povolené existence strany, která se od prvopočátku a nepokrytě snaží o její likvidaci. Politické strany respektují základní demokratické principy a odmítají násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů. KSČM nadále beztrestně šíří učení třídního boje a třídní nenávisti! Je to strana extrémního učení, která nemá v parlamentní demokracii právo na existenci, protože její činnost programově směřuje k likvidaci svobodného a demokratického prostředí.
    Ochráncem ústavou zaručených práv a svobod je Ústavní soud. Ten byl vždy doposud příkladem výkonu spravedlnosti a hlídal ústavnost ku prospěchu společnosti. Ústavní soud je ale již několik měsíců paralyzován pomalým jmenováním nových členů (stále jich chybí plná třetina). Nežádoucí stav způsobuje buďto neschopností nebo neochota prezidenta navrhnout včas dostatek odpovídajících kandidátů Senátu.
    Pokud všechno sečteme a podtrhneme, musíme dojít k názoru, že neustálá obrana svobodného prostoru je nejen potřebná, ale dokonce nutná. Tento prostor není ohrožován jen v malých detailech, ale vždy může být ohrožen celkově. Stačí, aby se dostali ke slovu znovu komunisté anebo byly nepatřičně posíleny pravomoci prezidenta nebo se spojily vládnoucí strany s opozicí (jako v případě  „opoziční“ smlouvy a jejího duchovního otce Václava Klause), a bude změněna nejen Ústava, ale dlouhodobě a bez diskuse i celý politický systém. Takové okleštění demokratického prostoru musí být pro každého přesvědčeného demokrata naprosto nepřípustné!  (lid)  25.5.2004