Turecké členství v Evropské unii

 

Rozhodnutí o zahájení přístupových rozhovorů s Tureckem je jedním ze strategických počinů Evropské unie. Turecko je muslimská sekulární země, s malým cípem v Evropě a velkým v Asii. Stačí se podívat na mapu a hned je jasné, jaké nové sousedy získáme v případě jeho vstupu.

 

Rozhodování o tureckém členství ale musíme hodnotit v kontextu srovnatelných rozhodnutí. Takovým bylo například posouzení přijetí bývalých sovětských satelitů (tedy i České republiky) a dokonce některých bývalých sovětských republik v Pobaltí. Stejně tak přijetí či zahájení rozhovorů se zeměmi na Balkánském poloostrově, zmítaném několik let válečným konfliktem hraničícím s genocidou. Přesto se členové Evropské unie rozhodli dát šanci splnit podmínky členství i těmto dalším sousedům, usilujícím o plné členství. A rozšíření o nové země probíhá zdárně. Kromě Turecka se jedná také o Bulharsko, Rumunsko a Chorvatsko. Dalším kandidátem může být časem také Ukrajina, která je svojí velikostí i chudobou srovnatelná s Tureckem. Přesto právě tato země vyvolává nejvášnivější diskuse.

 

Největší obavu v myslích mnoha Evropanů vyvolávají představy o nebezpečí terorismu, spojeným s islámským fundamentalismem. I tady je však potřebné srovnávat srovnatelné. Členské státy Evropské unie sami už dlouhou dobu čelí teroristickým útokům – v Severním Irsku, ve španělském Baskitsku, ve francouzské Korsice. Napětí existuje také v rozděleném řecko tureckém Kypru. Právě posledně jmenovaný problém, by mělo  členství Turecka postupně začít tlumit.

 

Co se týká náboženské odlišnosti Turecka, je třeba si uvědomit, že ani nábožensky není Evropa jednolitý kontinent. Žijí v ní katolíci, pravoslavní, protestanti, muslimové, hinduisté a mnoho dalších vyznavačů snad všech světových náboženství. Přesto se nevraždí z těchto důvodů. Evropu dnes naštěstí neřídí církevní rada a vládne v ní náboženská tolerance. Představa o konfliktu mezi muslimským Tureckem a křesťanskou Evropou patří už dávné historii. Mnohem živější jsou evropské vzpomínky na dvě ničivé světové války, které vyléčily mnohé evropské národy z utopického snu o jejich nadvládě v Evropě nebo nad celým světem. Nejhorším válečným utrpením došel celý kontinent k poznání, že zabíjení souseda sousedem nikam nevede. Právě toto poselství je nejsilnějším evropským nábojem v dnešním globálním světě. Dokud se ho Evropané budou držet, budou na správné cestě. Ostatně evropské národy nejsou jediné, které strašná válka změnila. Zajímavá je například proměna Japonska.

 

Také v případě Turecka „přispěla“ válka k hluboké proměně. Poslední vládce a dodnes hluboce uctívaný první turecký prezident Mustafa Kamal Atatürk, velký reformátor a zakladatel moderního tureckého státu, rozhodl o mnoha reformách- odluce církve a státu, modernizaci země, zavedení latinského písma, vzdělávání atd. Žádná jiná země v tomto regionu neprodělala tak hlubokou změnu hned po první světové válce, snad v výjimkou Izraele. V Turecku žije už několikátá generace vychovávaná v úplně novém duchu. Tím se Turecko výrazně odlišuje od jiných částí muslimského světa. Má náskok v reformách minimálně padesát let. Jiné  muslimské země se teprve začínají vyrovnávat s tempem světového vývoje a jeho smíšenými dopady. Turecko zahájilo nebojácně potřebné změny daleko dříve. Jejich pozitivní výsledek je už v mnoha směrech vidět. Pokrok v rozvoji Turecka dává naději jeho obyvatelům, že je vstup do Unie správným krokem.

 

Nejen Evropa Turecku, ale také Turecko Evropě může ovšem prospět. Kromě vojenského významu stabilizace celého regionu (Turecko je spolehlivým členem NATO) má Evropa jeden velký problém. Tím je rychlé stárnutí obyvatelstva. Turecko může být (a už vlastně je například v Německu) zdrojem potřebných pracovníků. Globalizace se Evropě nevyhýbá a důchodci evropské hospodářství v potřebném tempu neudrží. Do Evropy se nezadržitelně pohrnou nové davy ekonomických imigrantů. Čím více budou mít zažité evropské hodnoty - dodržování svobody jednotlivce, jeho práv a politické kultury při řešení sporů - tím lépe bude Evropa zvládat problém imigrace. Proto je bezesporu správné, trvat na dalších politických reformách v Turecku, které i jemu samotnému přinesou kýžený hospodářský výsledek. Tím může být například postupné řešení kurdského problému evropským standardem nebo postupné narovnání situace rozděleného Kypru.

 

Z hlediska geopolitického má sice Turecko hodně „problematických“ sousedů, ale vzhledem k jeho velikost a členství v NATO je nepravděpodobné, že by kvůli jeho členství v EU muselo být použito síly v nějaké pohraniční válce.

 

Z hlediska ekonomického je přidružení Turecka poměrně velkým soustem. Všimněme si, jak opatrně vytvářejí Spojené státy ekonomickou zónu se Mexikem. Rozpočet EU však činí necelé jedno procento toho, co mají k dispozici členské státy, takže nějaké velké peníze Evropa neriskuje.

 

Z hlediska strategického se EU rozhodla rozšiřovat a překonat nejenom půl století trvající rozdělení na svobodné a nesvobodné země, ale členstvím Turecka nebo Ukrajiny se  dotýká mnohem většího globálního cíle. Je to cesta nová a není jednoduchá. Zatím se ale Evropské unii osvědčila. (lid)   17.12.2004