Výročí 17. listopadu
(vzpomínky účastníka)

    Na podzim 1989 už všechno nasvědčovalo tomu, že to s komunismem v sovětském bloku jde hodně rychle z kopce. Když začali utíkat východní Němci, nejdříve přes Maďarsko, a potom dokonce i z Prahy, kde zůstaly ulice zaplněné jejich odstavenými trabanty, bylo jasné, že se Husák s Jakešem, Štrougalem a ostatními vedoucími soudruhy dlouho u moci neudrží. To věděli i komunistické špičky, a tak pět měsíců před listopadem, povolili lidem cesty do zahraničí, pokud nějaký cizinec složil do státem vlastněné banky valuty. Připravovali se tím na investice v kapitalismu s předstihem. Přemluvil jsem tehdy jednoho zahraničního turistu na Příkopech, a tak jsem byl poprvé na západě.
    Měsíc před listopadem jsem nastoupil základní vojenskou službu. Komu by se tehdy zdálo o náhradní vojenské službě, s Rusáky za zády. V přijímači mám politruk útvaru promítal film vyrobený StB, který se jmenoval „Václav Havel a ti druzí“. Sedmnáctého listopadu jsem byl náhodou v Praze na opušťák svědčit na svatbě svého kamaráda. O zásahu policie na Národní třídě jsem se dozvěděl hned druhý den, díky vysílání zahraničního rozhlasu a článku v Mladé frontě. Tehdy jsem ještě nevěděl, že to nebyl obyčejný policejní zásah, ale akce speciálně cvičených pohotovostních pluků Ministerstva vnitra, řízených městským výborem KSČ. A také tam byla řada příslušníků StB.
    Jeli jsme hned na koleje. Chtěl jsem mluvit se svými kamarády, kteří studovali o ročník níže, protože jsem předpokládal, že na Národní třídě večer byli. Samozřejmě. Byli otřesení tím, jak je policajti zmlátili v průchodu, ale byli připravení pokračovat a jít na nedělní demonstrace.
   Já jsem místo toho odjel do kasáren. Bylo to jako ocitnout se naráz v jiném světě. Vojákům vypínali velitelé televizní zpravodajství, nedostávali jsme noviny - nejdříve přestala chodit Mladá fronta, později i Rudé Právo. Místo tisku se na útvar dostávali komunistické štvavé letáky z divizní tiskárny, které pomlouvaly umělce, kteří se ke stávkujícím studentům přidávali. Tištění letáků nařídil velitel divize plukovník Zbytek, známý z řady dalších polistopadových afér. Na útvaru začalo velení svolávat vojenské schůze a začalo intenzivní přesvědčování vojáků, aby vyjádřili v provolání útvaru podporu komunistickému vedení a hlavně ÚV KSČ.
    Nás vysokoškoláků absolventů bylo na útvaru jen několik, rozhodně daleko méně, než vojáků z povolání.  Při nástupu na shromaždišti všechny absolventy zavolal velitel pluku a chtěl po nás odhlasovat společnou podporu velitelů útvaru. Odmítli jsme hlasovat pro takové prohlášení a proto velitelé svolali večerní schůzi všech vojáků v útvarovém kině. Velení si myslelo, že si tak s námi poradí, že nás rebelantské absolventy společně s vojáky základní služby přehlasuje. Začali jsme se hned radit a organizovat, a dospěli jsme k jasnému názoru, že nebudeme velení v ničem podporovat a pokusíme se hlasování ovlivnit. V kině se odehrál předem připravení scénář velení, které ale udělalo jednu zásadní chybu, protože povolilo diskusi. Promyšlenými dotazy jsme dosáhli rozvrácení vojenské schůze, takže když se hlasovalo, byla většina řadových vojáků a velitelů absolventů proti podpoře útvaru komunistům.
   Tím ale měření sil na pluku zdaleka neskončilo. Obě strany se připravovaly po své linii. My jsme ale přece jen byli o poznání iniciativnější a tvořivější, přestože  informací o tom, co se děje venku, jsme měli sami stále méně. Večerní zprávy (dříve povinné) byly velením zakázány a také noviny, včetně vojenské Obrany lidu, k nám už nechodily. O to cennější byli materiály Občanského fóra z města, které mi nosila při návštěvách moje žena. Také jsme poslouchali Svobodnou Evropu a Český rozhlas na mém rádiu, které jsem si na vojnu přivezl. Pamatuji si, jak se náš velitel roty vztekal, když jsem na vojenskou nástěnku vylepil poprvé Václava Havla.
    Věděli jsme, jako všichni v celé zemi, že se připravuje generální stávka proti komunistickému režimu. Rozhodli jsme se, že pokud dostaneme rozkaz vyjet na Prahu s tanky, neuposlechneme rozkazu a budeme přesun techniky sabotovat. Velení naše odhodlání  tušilo. Ptali jsme se velitele s vážnou tváří, jestli jako vojáci můžeme také stávkovat, ale to nám nebylo povoleno, protože by se jednalo o porušení vojenského řádu. Stejně jsme  cestou na cvičení mávali z naší vojenské Tatry československou vlajkou, kterou jsem našel ve skladu, a připnuli jsme si na uniformy trikolóry, aby bylo jasné, na čí jsme straně. To nám bylo kupodivu tolerováno.
   Mezitím se situace na útvaru přiostřovala. Při mém posledním nástupu do stráže na hlídání muničního skladu nám bylo sděleno, že absolventi hlídají dnes v noci naposledy, že o nás moc dobře vědí, jak jsou vysokoškolští velitelé ideologicky nespolehliví. Od příště už budou muniční sklad hlídat jen vojáci z povolání, protože nemají jistotu, že neukradneme granáty a nepředáme je chartistům. Tak byli vojenští velitelé politicky zaslepení.
     Propašoval jsem do stráže svoje přenosné rádio. Ostatně v tom socialistickém nepořádku to bylo i na vojně relativně snadné. A tak jsme se hned večer při stráži muničního skladu dozvěděli, že předsednictvo ÚV KSČ podalo demisi. To už jsme věděli, že revoluce vítězí. Později, když jsem po letech četl úvahy tehdejšího armádního velitele o možném nasazení letectva, k rozprášení půlmilionové demonstrace na Letné, kde tou dobou byla i moje žena, běhal mi mráz po zádech. Zatím jsem organizoval podpisovou petici požadující demokratizaci a zkrácení vojenské základní služby. Podepsalo jí více než pět set vojáků základní služby na útvaru. Nenašel se nikdo, kdo by tu petici nepodepsal. Dopis i s podpisy jsem odeslal Generálnímu štábu armády.
   Po rezignaci Ústředního výboru KSČ zavládla v armádě dezorientace a zmatek. O několik dnů později se nás jeden starší major zeptal, co se teď podle našeho názoru stane a jestli Občanské fórum zruší armádu. Připadalo nám to jako pěkně tragikomický konec komunismu. Asi si to nedovedete představit, jak bylo armádním důstojníků, když jim formálně začínal velet prezident Václav Havel. Potom už to bylo stále více jasné. I tu vojenskou službu nakonec v postkomunistickém parlamentu vojákům zkrátili …

Dovětek

Jestli něčeho lituju, tak jen toho, že jsem nemohl být více u toho. Protože jsem v hlavním čase „dřepěl“ na vojně,  ocitnul jsem se po návratu do civilu, v úplně jiné době. Přesto jsem na události Listopadu 89 nezapomněl. A tak už to v mojí paměti zůstane.

Napsáno ke čtrnáctému výročí 17.listopadu        (lid)