Války a totalitní režimy v globálním světě.

Od vypuknutí válečného konfliktu v Iráku se vedou diskuse o důvodech a oprávněnosti či neoprávněnosti útoku válečné koalice. Z argumentace se často vytrhují jednotlivosti jako  ekonomické nebo politické cíle a bezpečnostní problémy. Navíc se o těchto složitých událostech argumentuje vášnivě s přibývajícími dny války. Kritické myšlení se vytrácí a místo toho nastupují celkem pochopitelně emoce. Opět se mluví o velké politice, ze které se vytrácejí zájmy lidského jedince.

Jaké jsou zájmy jedince v současném globálním světě?

Stejné jako v minulosti. Každý se chce mít dobře, žít v klidu s co největším pocitem vlastního bezpečí a štěstí. To je jednoduchá definice, ale jak dosáhnout její realizace v čím dál tím hustším globálním světě?
Lidé vynalézají nové účinnější válečné zbraně. Ty dnes mohou vlastnit nejen státy, ale také početně daleko menší a hůře kontrolovatelné skupiny. Takové události jako letecký útok na obchodní centrum v New Yorku, sektářský útok nervovým plynem v japonském metru a podobně akce ukazují, že důsledky tohoto vývoje budou stále více ohrožovat lidi po celém světě. Svět je stále více propojený. Kromě ekologických nebezpečí, šíření nakažlivých nemocí, problému chudoby, demografické exploze nebo stárnutí populace, máme ještě nové druhy bezpečnostních problémů s těžko kontrolovatelným šíření zbraní hromadného ničení. Na řešení tohoto problému ale nestačí jen dobrá vůle nebo peníze.

Jak  mu máme čelit?

Na jedné straně existují totalitní režimy (však to známe z vlastní minulosti), které se před ničím a před nikým nezastaví, dělají si to co chtějí a jsou naprosto nekontrolovatelné. Mohou podporovat koho chtějí a utajit to. Překroutí všechno, co chtějí. Jejich akce nejsou nikým omezovány a nedají se zkontrolovat.
Na opačné straně pomyslného spektra jsou svobodnější země, které se nevyzpytatelnosti  totalitních režimů obávají. Dokud je to možné, tak demokratické státy nebojují. Získat souhlas  k válce v demokratické zemi je těžší než v totalitě. Možností jak „bojovat“ s ohrožením bezpečnosti je několik. Podezřelé státy se možné sledovat, izolovat nebo bojkotovat.

Mohou nastat situace, kdy to všechno nestačí?

Nejkrajnějším řešením diplomacie je použití vojenské síly. Pro vládnoucí politiky v demokratické zemi není rozhodnutí o válečné operaci nikdy bez „rizika“. Nejsou bez kontroly. Jejich politické činy jsou sledovány veřejností a politikům vždy hrozí výměna vlády.
Každé bezpečnostní rozhodnutí demokratického státu je dvojsečné. V případě přehnaného válečného úsilí budou politici obviňováni z postraních úmyslů, arogance a válečných obětí na obou stranách. V případě, že nic nepodniknou, budou později obviněni, že tragédii (použití zbraní hromadného ničení) nezabránili. Příklady z historie známe. Jak postupovali politici  evropských demokracií v předvečer druhé světové války? Opačným příkladem byla neúměrná  snaha o poválečné udržení vojenské kontroly bývalých kolonií. V obou případech si v demokratických státech sama veřejnost poměrně rychle vynutila změnu politického vedení. Kontrola a tlak veřejnosti v demokracii fungují.Ale zpátky k úvodní otázce.

Jak máme řešit nebezpečí, která překračují hranice států ničivosti v globálním světě?

Podívejme se na konflikt v Iráku očima jednotlivce. A) Američan od své vlády žádá, aby učinila taková opatření, která by opakování 11.září zabránila. Chce po vládě, aby mu zajistila život v míru a pokoji. B) Iráčan od své vlády požaduje v podstatě to samé. Pokud ale oba požadavky budeme chtít splnit zároveň, rychle zjistíme, že ve stávající politické realitě to prostě není možné. Irácký režim a americká vláda mají úplně odlišné metody řešení nebezpečné konfliktní situace, protože představují diametrálně odlišné režimy.

Pacifisté v každém případě odmítají válku. Je to schůdné řešení?

Můžeme apelovat na iráckého diktátora, nutit ho embargem, aby spolupracoval. Ale jistotu, že znovu nepoužije nebo nepředá zbraně hromadného ničení nemáme. Nedá se mu přikázat a nemůžeme ho účinně kontrolovat. Když se měl režim v Iráku podrobit dlouhodobé zbrojní kontrole, udělal všechno možné pro to, aby takovou kontrolu znemožnil. Nakonec inspektory OSN ze země vyhnal.
Dalším problémem je, že nebezpečí použití zbraní hromadného ničení u nekontrolovatelných skupin nebo totalitních států každým rokem roste a variant, jak takovou situaci řešit není mnoho.
Varianta číslo jedna – světové společenství může čekat. Třeba tak dlouho dokud vůdce nesejde věkem (Kuba). Ani to někdy nepomůže (Korea). Tato varianta v sobě skrývá mnohá další nebezpečí. Nikdo z nás ale nemá zaručeno, že k použití zbraní hromadného ničení nedojde. Pokud by se tak stalo, bude politické vedení postižené země obviněno z nečinnosti a neschopnosti tragické události čelit.
Na konci škály možností je řešení silou, jinými slovy válka. V takovém případě se veřejnost naopak obává, aby se protivník vlastní válečnou aktivitou neprovokoval. Lidé se války přirozeně bojí.

Ještě těžší je pohled na rozměr lidské tragédie. Víme, jak je člověku, kterému  popravili člena rodiny pochopové iráckého režimu? Víme, jak je člověku, kterému zahynuli příbuzní následkem vojenského bombardování? Víme jak je pozůstalým obětí v světovém obchodním centru? Nevíme, pokud jsme to neprožili. Jakékoli učené řeči jsou liché. Ve všech případech se jedná o konkrétní lidské tragédie, lidi oplakávané a zbytečně mrtvé.
Politické rozhodování v otázce války nebo míru je v demokratické zemi nesmírně těžké. V totalitním režimu je to naopak velmi jednoduché. Vůdce zavelí a jeho záměr se realizuje. Současná válečná krize a problematika novodobého problému, světového terorismu ukazují, že současné mechanismy světového společenství, včetně Rady bezpečnosti OSN, jsou zastaralé a potřebují neodkladnou změnu. Není divu. Byly navrženy po skončení největší války v dějinách lidstva a fungují bez úprav více než půl století.

Jaká má být odpověď na hrozby globálního terorismu?

V době balistických raket, letecké dopravy, zbraní hromadného ničení a celosvětové migrace lidí nemůžeme jednat stejně jako po druhé světové válce nebo v bipolárním světě. Politické uspořádání světa je zastaralé a nyní jsme svědky jeho velké a doufejme že ne chaotické změny. Tento proces zajímá všechny státy a obyvatele. Výsledek ještě neznáme, o to více a odpovědněji se o něj musíme snažit. Jinak těžko nyní i v budoucnosti uspějeme.   1.4.2003  (lid)