Současná ruská politika

Při  hledání odpovědi na otázku jaká je a bude současná vnitřní a zahraniční ruská politika, je potřebné analyzovat období nejméně posledních třiceti let, kdy začalo docházet k prvním hlubším změnám ve zdánlivě neměnném sovětském totalitním systému.

Gorbačovova éra

Lze ji charakterizovat jako pokus o reformu sovětského neostalinistického systému.  Jejím cílem (ostatně jako každého pokusu o reformy) byla snaha posílit chřadnoucí ekonomiku a zachovat monopolní  mocenské postavení vládnoucí komunistické strany. Tento z centra  organizovaný pokus se nepodařil a nemohl se podařit už z principu. Po několika letech změn dospěl naopak k ještě většímu chaosu, který se projevil dalším oslabením režimu.

Pokus o záchranu SSSR.

Bylo to v roce 1991, kdy už se značně oslabila mocenská sféra sovětského vlivu, rozpadla se Varšavská smlouva, bývalé sovětské satelity opouštěla sovětské vojska a došlo ke sjednocení Německa. To bylo signálem pro realizaci touhy mnoha států uvnitř SSSR, aby se pokusily uchopit historickou příležitost. Jejich samostatnost přicházela po mnoha desetiletích a někdy i staletích života v náruči ruského impéria. Úrovni rozkladu odpovídal naprosto nepřipravený pokus zvrátit směr vývoje silou. Přišla velká změna.

Jelcinova éra

Tento muž dokázal vzdorovat v hlavním městě pokusu pučistů a vysloužil si tím místo vůdce ruského národa v jeho těžkém okamžiku. Bývalá moc ležela v troskách a nová se ještě nenarodila. Proto se Jelcin (bývalý aparátčík) rozhodl pro celkem jasný postup, jak zabezpečit svoje postavení. Dočasně potlačil bývalou mocenskou elitu zákazem činnosti komunistické strany a současně hledal nové spojence. Rozdělil Rusko na gubernie a do jejich čela jmenoval  jemu oddané gubernátory. Tím vytvořil sice zpočátku nejednotné, ale nově se rodící  mocenské centrum. Jeho souhlas s rozdělením Sovětského svazu byl uznáním faktického stavu a obrazem nejhlubšího oslabení Ruska. Zároveň ale došlo k mnoha velmi pozitivním změnám. Ukončení masového politického pronásledování, monopolu komunistické strany, zrušení cenzury a celkovému uvolnění společnosti. To všechno otevřelo cestu k rychlejšímu  rozvoji Ruska.

Starý systém se rozpadl a teprve nyní mohla začít skutečná konsolidace. Hluboké změny, jaké Rusko nezažilo několik předcházejících generací, mnoho lidí úplně dezorientovaly. Staronová vládnoucí elita hledala recept na to samé v podmínkách rodící se parlamentní demokracie. Hleděla nalézt nějaké použitelné vzory pro reformy. Zpočátku hledala na západě, hnána jediným jednotícím prvkem, tradičním ruským nacionalismem.

V Rusku se zřejmě odehrál podobný proces jako v dalších postkomunistických zemích. Přehnané očekávání lidí nebylo naplněno, kořistění obrovského majetku státu bylo na čas povoleno. Tím začala neřízeně vznikat nová hospodářsky silná a nezávislá vrstva, která se mísila se starou a novou elitou politickou. Zároveň došlo k obrovskému hospodářskému poklesu, který se dal očekávat, ale nikoli uspokojivě zdůvodnit. Byla to těžká doba. V soutěži mezi mocí parlamentní a prezidentskou zvítězil prezident.

Putinova éra – neustálá improvizace a tápání při hledání východiska z hospodářské krize, hluboká  deziluze obyvatelstva, které má najednou nesrovnatelně více dostupných informací než dříve a dozvídá se o skutečném stavu svojí země a světa. Také se ukazalo, že náhlý přechod od komunistické diktatury k parlamentní demokracii a hluboké změny v hospodářství mohou vést k dalším územnímu dělení Ruska. Pomyslným zrnkem na této misce vah se stala snaha Čečenska. Opět bylo rozhodnuto řešit situaci vojenskou silou. Rodí se nový vůdce ruské politiky, bývalý rozvědčík z NDR, Putin.

Nejde jen o personální výměnu na nejvyšším místě, ale o nový směr ruské vnitřní i zahraniční politiky. Jejím cílem je nalezení modelu nového státního uspořádání, které povede co nejrychleji k jasnému cíli - obnově bývalého mocenského postavení Ruska.

Změny v novém kurzu na sebe nenechají dlouho čekat. Nezávislost gubernií je silně omezena řízením z centra. Stejně jsou postupně omezeny všechny ostatní složky společnosti, které prokazují přílišnou míru samostatnosti nebo neochoty, podřídit se novému směru. Proto je omezována moc novodobých ruských oligarchů a nezávislost důležitých médií. Druhá válka v Čečensku je jasným signálem pro všechny, kteří by se pokusili organizovat odtržení od Ruska. Taková snaha není tolerována. V ekonomické oblasti nastupuje tvrdý pragmatismus. Dosazování oddaných kapitánů průmyslu, výměny politických ústupků bývalým sovětským republikám za přístup k jejich nerostnému bohatství atd.

Současnou ruskou politiku lze tedy charakterizovat jako pragmatickou, zbavenou do určité míry předcházejícího ideologického nánosu komunistické strany, řízenou tradiční směsicí nacionalismu, s méně významnou podporou pravoslaví. Základním cílem je obnova  mocenského postavení, opětovné posilování centrálního řízení společnosti a lepší relativně uvolněnější způsob řízení hospodářství, s opatrným a pomalým postupem v oblasti privatizace. Hlavním motorem posilování ruské ekonomiky zůstává nerostné bohatství. Nově se objevuje snaha o vlastní kapitálové investice v zahraničí.

Závěrem

Se sílícím ruským hospodářstvím se dá také očekávat větší politický tlak Ruska. Ať už na bývalé členské státy nebo na bývalé státy satelitní. Mezi úspěchy Ruska a tímto tlakem existuje přímá úměra.      4.5.2003  (lid)