Restituční hranice 1948

    Každý stát v určité přelomové nebo revoluční době dramaticky mění vlastnické vztahy. Takovým příkladem z naší historie může být obstavení velkostatků v listopadu 1919 pod heslem „odčinit Bílou horu“ (1) s následnou pozemkovou reformou, nebo poválečné dekrety prezidenta Beneše o konfiskaci majetku Němců Maďarů nebo následné znárodňovací dekrety v roce 1945.
   
Po roce 1948 došlo ještě k dramatičtějšímu majetkovému zlomu. Komunisté započali se znárodňováním (rozuměj s loupením) všeho a v roce 1953 tento proces „korunovali“ měnovou reformou. Lidi obrali nejen o úspory, ale i o náhrady za znárodněný majetek v poválečných letech. Nakonec komunisté zničili také drobné zemědělce a živnostníky (narozdíl od Polska, NDR a Maďarska), zavedli sovětský majetkový model. Tím dílo své zkázy dokonali. Pro jistotu ani majetkové přesuny neevidovali, takže dodnes často není jasné, komu co vlastně patří a jakém stavu se mu majetek vrací.
   
Podobně jako my i některé okolní státy ve své minulosti řešily otázky restitucí a privatizací. Například poválečné Rakousko muselo nalézt způsob správy židovského a německého majetku, který zůstal po válce opuštěný. Rakousko se rozhodlo pro státem jmenované správce a teprve po mnoha desetiletích státní správy postupně tento majetek privatizovalo (2). Podobně Německo řešilo v období sjednocování země problém restitucí z bývalé NDR. Rozhodlo například, že  potomci velkostatkářů ve východních částech země (i z bývalého  německého území na dnešní polské straně) budou odškodněni jen finančně a navíc symbolicky. Žádné fyzické restituce se nekonaly a občané to pochopili.
   V České republice se od počátku procesu navracení majetku zcizeného komunistickým režimem diskutuje nejen o způsobu, ale také o časové hranici restitucí. Z obav navracení majetku sudetským obyvatelům a z mnoha jiných pragmatických důvodů, bylo stanoveno nepřekročitelné datum 1948.
   Zamysleme se nad tímto datumem a uvědomme si, jaký charakter měla v tomto roce naše republika z hlediska majetkových vztahů. Velká část majetku odsunutých Němců, Rakušanů a Maďarů byla rozprodána a znárodněna. Také velká část ostatních předválečných podniků a bank byla prezidentskými dekrety znárodněna. Mnohem více než polovina hospodářství byla v té době pod státní kuratelou. Tak rozsáhlé majetkové změny ve prospěch státu ovlivnily charakter obnovené republiky. To komunisté dobře věděli a proto bylo masivní znárodňování jejich požadavkem a heslem. Tehdejší československá republika byla dnešními měřítky posuzováno téměř socialistickou zemí.
    Po pádu komunistického režimu v roce 1989 hledala nová politická garnitura cestu k urychlené nápravě a normalizaci majetkových poměrů v republice. Zvolila kombinovanou metodu restitucí (ne všeho) nemovitého majetku s kupónovou privatizaci velkých státních podniků spolu s malou privatizací drobných provozů. Tím položila základ budoucím vlastnickým vztahům. Spolu s opožděnou privatizací bank, udržováním některých významných státních monopolů (telekomunikace, výroba plynu, elektřiny apod.) vytvořila výsledné podnikatelské prostředí a položila základy soukromého sektoru.
   Ani dnes, několik měsíců před vstupem do EU, neutuchají diskuse okolo restituční  hranice 1948. Některé obavy minulosti a některé nové otázky přetrvávají. Klasickým příkladem byl český požadavek, během přístupových rozhovorů, na mnohaletý zákaz kupování naší půdy cizinci z EU. Jak je to neúčinný zákaz v praxi, dnes už ví každý. Jiný příklad - na jedné straně se obáváme komplikací a nevíme co s Benešovými dekrety a to nás neustále zatěžuje a brzdí, ale na druhé straně je naše současná náprava majetkových křivd polovičatá. Vědomě jsme se vrátili ke stavu polosocialistického období 1945-1948, a to se všemi negativními důsledky.
   Kdyby nešlo o charakter naší budoucnosti, mohla by naše nejistota a liknavost v otázkách restitucí a privatizace působit jen směšně. Bez toho, že si jednou konečně řekneme, jaký stát chceme mít, to ale nepůjde. Stejně jako bez rozhodného postoje k vlastním pokleskům naší nedávné minulosti (kolaborace s Němci a Rusy, vyhnání/odsun, komunistická praxe …). Teprve až se podíváme na vlastní minulost se jasnou hlavou, budeme mít volné ruce. V tu chvíli se odvane naše letitá ustrašenost a nejistota. (lid) 27.7.2003

1 Peroutka – Budování státu
2 Václav Veber, Milan Hlavačka, Petr Vorel, Miloslav Polívka, Martin Wihoda, Zdeněk Měřínský  Dějiny Rakouska