Otázka evropské integrace

V souvislosti s diskusí kolem nového návrhu evropské ústavy, se u nás vynořila spousta diskusí na téma evropského integrace, jak tento proces nazývají jeho příznivci  a nebo také slovním novotvarem takzvaného evropského „superstátu“, jak ho označují jeho odpůrci vedení komunisty s ODS, včele se současným prezidentem Václavem Klausem. Kdo z nich má větší nebo menší pravdu, když jde o postoje velmi různé? Než se pustíme do úvah o přínosech nebo škodlivosti pokračujícího  procesu sjednocování Evropy, pokusme se nejdříve sumarizovat naše vlastní zkušenosti spojené s takovými otázkami.

Asi nejbližší zkušeností k procesům sjednocování, máme v případě dějiny naší desetiletí existující československé federace, která sice byla posledních čtyřicet let násilně pokřivená komunistickým režimem, ale které prakticky řešila podobné otázky, jaké dnes řešíme ve větším měřítku v Evropě. Byly to kompetence federace a jejích republik, otázka ekonomické podpory zaostalejších částí, otázky národnostní a další. V této souvislosti je také velmi cenná zkušenost i z opačného procesu, tedy rozdělení bývalé federace, která dává Čechům i Slovákům jedinečnou  výhodu k hlubšímu pochopení těchto otázek i celém evropském prostoru.

Druhým, opravdu hlubokým zážitkem podobných procesů, bylo naše povinné členství v RVHP, hospodářském bloku Sovětského svazu a jeho satelitních států. Tento svazek, tolik diametrálně odlišný od postupů a principů použitých při vytváření EU, nám i přes všechny negativa přinesl jedno důležité praktické poznání, že ani po jeho rozpuštění, neskončily ani dějiny českého státu, ani jsme se hospodářsky nezhroutili. Důležitější, než nucená existence ve východním bloku, se ukázala celková kulturní úroveň a vyspělost určité země, která nyní činí rozdílů mezi většími a menšími úspěchy v celé postkomunistické Evropě.

Třetí oblast, ze které můžeme čerpat vlastní občanské názory (nejen ty z médií a od politiků) na prospěšnost či škodlivost integrace Evropské unie, je regionální politika uvnitř České republiky. Sem patří například podpora regionů s vysokou nezaměstnaností, speciální programy v pohraničí, solidarita při živelné pohromě atd. Zmenšeným modelem pro ukázku procesů velké Evropy, jsou nedávno vzniklé kraje. Je to sice proces opačný, protože se kraje nově vznikly a hlásí se o své kompetence, kdežto národní státy se vzdávají části své kompetence ve prospěch evropského společenství. I tak je to ale model, který je k přemýšlení o těchto otázkách vhodný.

Po delším úvodu k pochopení problematiky evropského sjednocení na vlastní novodobé historii, můžeme přistoupit k hlavní otázce našeho tématu. Je další proces sjednocování národním státům a jejich obyvatelům ku prospěchu nebo není? Tak vezměme například společnou měnu, která je lakmusovým papírkem evropské integrace. Jednotlivé členské země nesmí lidově řečeno rozhazovat a žít na dluh, aby tím neznehodnocovaly společnou měnu. Stejně důležitá je z tohoto úhlu pohledu je také pomoc chudým regionům, společná zemědělská politika nebo podpora globální konkurenceschopnosti Evropy ve společně financovaných panevpropských podnikatelských a vědeckých programech.

Velmi složitá je i praktická otázka volného pohybu osob ve všech členských státech a možnost výkonu jejich povolání v kterékoli zemi. S touto velmi zajímavou možností pro každého Evropana, je spojená například otázka výpočtu důchodu po odpracování různého počtu let v členských státech nebo způsoby zdravotního pojištění. Těžko si lze představit účinnou podporu pohybu pracovní síly po našem kontinentu, bez nadnárodního útvaru a jeho kompetencí. Podobné požadavky na centralizaci přístupu v Evropě, klade imigrace a společná ochrana hranic, šíření nemocí apod. Ještě složitější je to v oblasti zahraničně politické nebo vojenské, jak ukázala malá schopnost adekvátní reakce, v případě vleklé balkánské krize nebo nově válce v Iráku. Proto také ustavení nové funkce ministra zahraničí.

Také v případě daní si lze přestavit časem modely, které budou přijatelné. Vždyť i v české republice se některé poplatky a daně vybírají na obecní nebo krajské úrovni. Zatím je to spíše spor mezi daňově liberálnějšími evropskými státy, které jsou přesvědčeny o správnosti svého postupu v otázce nízkých daní, než o celkovou neochotu k federálním daním.

Ale vraťme se ještě jednou k naší základní otázce. Jak o ní máme uvažovat je už jasné. A jak o ní uvažují naši euroskeptici? Zajímavé je, že neodsuzují například Spojené státy za to, že mají společnou zahraniční politiku, policii, daně ... Každý americký dodnes požívá poměrně velké volnosti. Například v prekérní otázce trestu smrti, podobně v oblasti daňové. A to je Amerika již dlouhá desetiletí sjednocenou zemí. Politiky. Přitom ale mají Američané federální soud i federální daně. Vzhledem k těmto zaznačeným a mnoha dalším souvislostem, se osobně kloním k názoru, že Evropská integrace České republice neuškodí, a i kdyby tomu nakrásně kdesi ve vzdálené budoucnosti mohlo být, existují vždy nějaká další řešení. Proto se sjednocování Evropy nebojím a pokřik z tábora euroskeptiků mi připadá v lepším případě jako hrubá neznalost, anebo co je horší, účelová manipulace s fakty, nepodložená žádnými zásadními argumenty.

9.10.2003  (lid)