Náš vstup do EU

Upravená pole, nové silnice, usměvaví lidé – to je ta natolik obávaná Evropská unie? Zatímco se Evropa sjednocovala a sílila, my jsme poslední polovinu minulého století prožili dvě okupace a desetiletí komunistické tyranie. Není divu, že jsme se z původně nadějné pozice propadli a ostatní svobodné evropské země nás během té doby přehonily.
    Nejvíc je to snad vidět na srovnání s Rakouskem, které jako poražená země ve válce, je dnes o hodně dále.  To jim nemusíme závidět. Spíš by nás to mělo inspirovat k větší snaze a kritičtějšímu pohledu na vlastní prohřešky z minulosti.
   Po padesáti letech máme zkrátka možnost vstoupit do vyspělého svobodného a bohatého klubu evropských zemí. Naše rozhodnutí o členství v tomto společenství bude správné. Ještě se musíme mnohému naučit a uvnitř to lépe všechno okoukáme.
    A co názory  euroskeptiků, že ztratíme velkou část národní suverenity?  Jak to že taková ztráta nevadí mocnostem typu Británie, Německo a Francie a dalším členům? Asi proto, to s tou ztrátou suverenity to není tak horké. Druhé nejčastější tvrzení odpůrců vstupu o bruselské byrokracii, je také účelovým argumentem. V naší zemi, kde vládnou mnoho let po pádu komunismu státní monopoly na jedné straně a kde je možné ve směsici komunistické a liberální legislativy dál bohatnout jako v Klondiku, bude i regulace v provedení EU zlatým řešením.

Lze najít nějaké další argumenty proti vstupu?

   Existují jistá potenciálně dlouhodobá nebezpečí, která nedokážeme přesně předpovědět ani odvrátit. Jedním z nich by mohla být snaha o příliš velkou centralizaci EU, ve které by mocné rozhodovací struktury mohla jejich síla svádět k určitému typu sociálního inženýrství. V případě, že by se EU následně jako celek dostala do velkých problémů, které by vedly až k jejímu rozdělení, mohli bychom se dostat do situace procesu rozpadu jako v bývalém Sovětském svazu nebo v  bývalé Jugoslávii.
   Druhým nebezpečím, které na nás může v unii čekat je lákadlo diktátu velkých zemí vůči těm menším. Dá se mu čelit obratnou diplomacií a spojením zájmů se stávajícími malými členy. Pokud by přesto došlo k takovému vývoji, mohlo by i uvnitř EU dojít k pnutí, které známe jako problém bohatého severu a jihu nebo problémům typu severní versus jižní Itálie.
   Třetím nebezpečím jsou nesmiřitelně aplikované ideologie všeho druhu. S těmi si Evropa v minulém století užila svoje a zatím si podobné excesy hlídá. Poučila se ze dvou světových válek a období studené války. To však nemusí působit do nekonečna. Zatím ještě žije válečná generace…
   Čtvrtým nebezpečím z dlouhodobé perspektivy jsou demografické změny (stárnutí populace) a s tím související imigrace a hospodářský pokles. Společné politika v této oblasti musí být uvážená a inteligentní. Už dnes se některé, zejména postkoloniální evropské země, potýkají s velkými skupinami pomalu se integrujících přistěhovalců.
    K těmto a jiným úskalím v rychle se měnícím globálním světě se stejně nevyhneme. Otázkou tedy je, jestli jim chceme čelit sami nebo ve společenství evropských zemí. Evropská unie musí v zájmu své úspěšné budoucnosti včas rozpoznat a zažehnat všechny nebezpečné trendy pomocí rozumného postoje a trpělivého hledání řešení situace.
   Zatím tento proces státy evropské státy sdružené v unii zvládaly velice příkladně. Proto existuje dobrý předpoklad, že jej budou zvládat  i nadále. Potom  asi nemáme důvod k dalším obavám z české budoucnosti v Evropské unii ani k jasné odpovědi v referendu o našem členství.     13.6.03 (lid)