Může být Václav Klaus naším prezidentem?

    Prezident působí v několika rovinách – vnitřní , zahraniční, ústavní. V neposlední řadě je vnímán jako nejvyšší, sjednocující a příkladná autorita v zemi. Je nejdůležitějším mužem v čase krize. Například při zablokování vnitropolitické scény nebo vojenském ohrožení republiky  (to nám naštěstí nehrozí).
   
V běžné době vykonává řadu důležitých pravomocí. Schvaluje vedení důležitých soudních, bankovních a kontrolních orgánů. Jeho práci řídí pravomoci vymezené v ústavě a jeho vlastní svědomí. Proto může udílet milosti a není stíhatelný s výjimkou velezrady.
    Vzhledem k těmto nevšedním povinnostem a možnostem, se samo sebou rozumí, že musí být silnou morální a nadstranickou osobností, hájící co nejvíce zájmy celostátní, nikoli zájmy některé z mocenských skupin. Svoji schopnost obstát v takové funkci  musí doložit nejen  řečí, ale především konkrétními skutky ve svém dosavadním životě.
     Prezident je také důležitým spolutvůrcem zahraniční politiky a to navíc v době, kdy se několik let se pilně připravujeme na vstup do Evropské Unie. Prezident musí mít zejména k tomuto úkolu pozitivní a přínosný postoj.

Postoje Václava Klause   

Požadavky na prezidentského kandidáta jsme tedy alespoň stručně naznačili a teď je porovnáme s dosavadní činností Václava Klause.

Činnost prezidenta se řídí textem Ústavy, kterou ctí a obhajuje.

Václav Klaus se přes odpor celého politického spektra v roce 2000 (kromě poslanců opoziční smlouvy) pokusil změnit pravidla volebního zákona, který mnozí vykládají jako snahu neférově se zbavit slabších politických soupeřů. Jeho osobní iniciativu změn volebního zákona  zastavilo až rozhodnutí Ústavního soudu (po stížnosti prezidenta!) a další pokusy o změnu ústavy zablokovali následně sami voliči, změnou složení v Senátu

Prezident je morální a nadstranickou osobností.

Václav Klaus po aféře s tajným švýcarským kontem u soudu prohlásil, že o něčem takovém v životě nic neslyšel a to přesto, že několik jeho nejbližších spolupracovníků diskuse o tomto problému potvrdili. Jak to, že jinak všemocný předseda, kterému ve straně do té doby neunikla ani myš (natož tajné konto) o tomto nic nevěděl? Nabízí se jediné rozumné vysvětlení. Věděl, ale u soudu to zatajil. 
   Nadstranickou osobností, odolávající tlaku lobbyistických skupin Václav Klaus také není. Mnohokrát podporoval zájmy skupin i jednotlivců během své vládní činnosti, ale i později  v časech opoziční smlouvy. O jeho nadstranickosti v obecném smyslu nelze vůbec mluvit.
   Jak by obsazoval Václav Klaus důležité soudní, bankovní a kontrolní orgány? Malou praktickou ukázku již jsme viděli v případě jeho kritiky rozhodnutí nezávislého Ústavního soudu nebo jeho snahu o změnu způsobu výběru guvernéra centrální banky.
   Jak by asi poskytoval milosti (?), když například osobně neváhal podpořit svého přítele Železného po propuštění z vyšetřovací vazby a dokonce zobecnil postup policie a soudů v jakousi snahu o kriminalizaci podnikatelů.

Prezident je důležitým spolutvůrcem zahraniční politiky

Postoje Václava Klause k Evropské Unii jsou negativní a všeobecně známé. Svým neustálým kritizováním a přezíravým postojem k Unii, vzbudil u mnoha jejích představitelů osobní nevraživost a jistou formu alergie ke své vlastní osobě. S takovým přístupem může cíl zahraniční politiky naplnit jen velmi chabě. Evropská Unie jistě není neomylným božstvem, přesto je asi každému jasné, že politická vyspělost jejích členů je mnohem vyšší a naše členství, nám celkově vzato prospěje.

Závěrem

Václav Klaus nesplňuje nebo přímo v rozporu s většinou požadavků kladených na prezidentského kandidáta. Neměl by se proto stát naším prezidentem. (tento článek vyjadřuje postoj redakce, dne 23.2.2003)