České republice je deset let

Uź jsme si na to zvykli – Česká republika žije sama bez Slovenska. Bylo to bezesporu těžší, než když Stalin kdysi amputoval bez zeptání Zakarpatskou Ukrajinu. To byla také ztráta, ale poválečná doba byla hektická a tak jsme na to brzy zapomněli. Rozloučit se se Slovenskem bylo pro nás mnohem težší.
     Před osmdesáti lety, když společný stát vznikal, se Češi a Slováci vzájemně nezbytně potřebovali. Československo bylo (jak jinak v té době) národním státem postaveným na  účelové konstrukci československého národa. Jiná alternativa, například nějaký typ konfederace, nebyla v dané situaci ani rozumná ani možná. Dnes po desetiletích vzájemného soužití a po deseti letech vzájemného rozdělení, můžeme už něco více z vlastní zkušenosti říci.
    Co přineslo Československo Čechům a Slovákům? Dominantní v něm od počátku byly české země, protože Slovensko, málo platné, muselo nejdříve dohnat mnohé „resty“. Od těch dob se mnohé změnilo, jak v politické, tak  ekonomické oblasti. I po druhé světové válce a během ní se oba národy ještě navzájem hodně potřebovaly. Šlo jim oběma o to, jak stanout co nejpevněji na vítězné straně. Také ekonomický rozvoj Slovenska nebyl ještě zdaleka dokončen. Po odsunu Němců se trochu změnilo vnímání národnostní otázky z české strany.  Ale české obavy z německého souseda i slovenské z maďarského, zůstaly v Československu hluboce zakořeněny. 
     Z pohledu vzájemných vztahů se mnohé nepovedlo a to zejména proto, že je po roce 1948 určovala národnostní otázky komunistická strana. Podivná byla například národnostní politika střižená podle sovětského vzoru. Ta se v praxi promítala jako podivné asymetrické  uspořádání vytahů československé a slovenské komunistické strany. Do toho se přimíchaly odlišné národní tradice a přestavy o vlastní budoucnosti. Slováci po válce netoužili po rovnocené spolupráci s Čechy, ale usilovali o co nejširší autonomii, kterou jim pragocentričtí komunisté slíbili, ale záhy skoro úplně odepřeli. Na to ostatně Slováci nezapomněli a přihlásili se o slovo v dalším kole tohoto letitého sporu, v době Pražského jara. 
    Je třeba zdůraznit, že otázky vzájemného soužití bylu také soustavně zneužívány ze strany  některých mocností. V době mnichova z německé strany, ze sovětské pak během válečného vyjednávání a zejména při k pacifikaci průběhu Pražského jara. Vzpomeňme například  neblahé úlohy Gustáva Husáka, jeho přesvědčování k ústupkům ve vedení slovenské komunistické strany, jeho jednání v Moskvě i mnohem později. Nástup slovenských komunistů typu Biľaka do normaličního vedení komunistické strany, byl trnem v oku mnohým, nejen v Praze. Soudržnost Československa po roce 1968 nebyla  udržována díky nově vzniklému federativnímu uspořádání, ale byla beze zbytku určována politikou KSČ. Podivná asymetrie dvou komunistických stran podle sovětského vzoru pokračovala. 
    Po listopadu se komunistická moc rychle zbortila, ale než mohly být plně zavedeny nové demokratické mechanismy (ústavní soud zahájil činnost až na sklonku existence Československa) , byl celý proces dezintegrace naplno odstartován. Je celkem příznačné, že zimní „válka“ o pomlčku začala ještě ve starém Federálním shromáždění (s mnoha komunistickými poslanci) a ještě před prvními svobodnými volbami. 
     Jestli v tomto nápadně rychlém zveličení jednoho z mnoha tehdejších problémů. O tom,  jestli se v této době jednalo opět o jisté konkrétní zájmy některých mocností, dodnes mnohé  nevíme. Sovětský svaz tehdy ještě existoval ... Nově vzniklé hlavní politické subjekty (OF a VPN) nebyly schopné problém dezintergrace zastavit a řešit. Další výrazný posun ve vývoji situace nastal po prvních řádných volbách o dva roky později. Připomeňme si, že ODS byla jedinou významnou politickou stranou, která kandidovala na federální úrovni. To jí bezesporu patří dodnes ke cti.
    Další události nastartované slovenskými vlastenci a národovci byly poměrně rychlé a vedly k jednostranému vyhlášení slovenské ústavy. Samotný akt rozdělení státu proběhl díky racionálnímu postupu a uvážlivosti české i slovenské strany obdivuhodně rychle, ku prospěchu obou stran. Hladký průběh rozdělení patří k tomu nejlepšímu, čeho bylo v polistopadové éře praktické politiky dosaženo. Nezůstala v nás zášť ani trpkost. Uvážíme-li, jaký průběh rozdělení si připravila jugoslávská federace, můžeme si opravdu vzájemně gratulovat. Náše dělení bylo pragmatické a rychlé.
    
Jaké jsou tedy dnešní česko-slovenské vztahy? Lze je charakterizovat jako vyrovnané. Jednáme teď  jako rovný s rovným, aniž bychom se trapně vymlouvali, že za to či ono může druhá strana. Česká republika má skutečně se Slovenskem nadstandardní vztahy. Příkladem je vzájemná shoda v otázce Benešových dekretů i jiná diplomatická podpora. Například česká podpora vstupu Slovenska do NATO a společná koordinace vstupu do EU.
   
Co je však ještě velmi důležité? To jsou příkladné vztahy, které nemá jen politická elita, ale také lidé obou zemí. A to je velmi podstatné. Nejen pro bývalé „federerální“ rodiny, krajany čí z jiného důvodu přesvědčené „čechoslováky“. Je to pevný a dobrý základ pro budoucí úspěchy obou republik. Zanedlouho se opět sejdeme. Nejdůležitější hranice ale nepovede na moravsko – slovenském pomezí. Bude to společná hranice naší Evropské Unie.  31.12.2002 (lid)