9.11.2002    Z cizího krev neteče

Ministerstvo financí vůbec poprvé (až na žádost Evropské Unie) zveřejnilo seznam ztrát v bankovním sektoru během transformace. Jejich součet je poměrně značný - 500 miliard. V postkomunistické Evropě patříme bezesporu k těm zemím, které se mohou „pochlubit“ velikostí celkové ztráty, pomalostí a nešikovností procesu privatizace. Jak je to možné v zemi, která se ráda prezentuje, jako předválečný ostrov svobody, pracovitosti, prosperity a jasných pravidel ?
    Odpověď hledejme v nedávné totalitní době. První největší loupež ve skutečnosti nastala patnáctého září 1939. Tehdy jsme byli oloupeni o všechno. O svobodu, o stát, o důstojnost i o budoucnost. Tehdy jsme poprvé klesli na dno. Na konci války nám svitla naděje, ale netrvalo to dlouho. Po devíti letech následovala druhá loupež, která si s tou první nezadala. Všechno všem bylo ukradeno (bez náhrady znárodněno). Byli jsme jediná socialistická země ( kromě SSSR ovšem) která zlikvidovala šmahem úplně všechno podnikání, včetně drobných rolníků, živnostníků a služeb. Ani tehdejší východní Německo na tom v tomto směru nebylo tak špatně. Během těch čtyřiceti let nás komunisté vychovávali v mafiánském duchu. „Kdo nekrade, okrádá svou rodinu.“ Léta to platilo za běžnou zásadu, podle níž se žilo. A tak se šmelilo, šidilo, lhalo a kradlo. Do morku kostí nás to ovšem poznamenalo a změnilo.
    Po roce osmdesát devět nedošlo k zásadnímu zlomu. Byli jsme léta namočení  v mravní žumpě, ze které postupně vylézáme. V tomto nedobrém stavu společnosti se náhle objevily nevídané změny. Všude kolem spousta lákadel. Více zboží, zahraniční dovolené. K tomu kupónová privatizace, obchody na neregulované burze, poskytování úvěrů bez ručení a další možnosti k rychlému zbohatnutí, s relativně malým rizikem, že to někdy praskne.
   
Mnozí dříve zakřiknutí se začali chovat ze řetězu
utržení, s komunisty v čele. Ti nejrychleji odhodili již nepotřebné poučky marxismu leninismu o prohnilé kapitalistické společnosti  a vrhli se na kšeftování.  Známosti měli a mají všude. Pikantní je, že určitá  část bývalých komunistů doplnila tvrdé jádro voličů pravice, zejména však ODS. Je to asi proto, že je k nim byla tato pravicová strana nejvíce shovívavá a nejeden z bývalých komunistů mohl udělat ve straně novou kariéru. Dotáhnul to třeba až na místopředsedu nebo rovnou do parlamentu. To všechno a mnohé jiné utvořilo neradostný výsledek. Sem patří i oněch odcizených a proplýtvaných 500 miliard. Není to moc hezký pohled.   (lid)