24.11.2002    Naše bezpečnost je čím dál více spojena s budoucím vývojem v NATO.
  
Slavností famfáry znějící při ceremoniálu rozšíření NATO by neměly úplně přehlušit hlasy a úvahy o tom, že s rostoucím počtem členů a zněnou hrozeb, význam aliance paradoxně klesá. Spojené státy po 11.září budou hledat spojence nikoli rámci celé aliance, ale per partes, podle aktuálních potřeb. O takovém postupu svědčí i příprava války v Iráku nebo klidná reakce Moskvy na rozšíření o pobaltské země.
   Nejednotný názor evropských členů, stejně jako malá vůle něco podstatného na způsobu obrany Evropy změnit ve svém důsledku znamená, že tyto státy nemohou Američanům v jejich vojenském tempu stačit. Ještě hůře jsou na tom v takovém srovnání nedávno přijaté nebo kandidátské země. Evropa dnes tvoří méně aktivní a schopnou část aliance, jak to sama ukázala už během letité balkánské krize. Nechce se přiliž namáhat, nechce se měnit.
   Z těchto a mnoha jiných důvodů budou Američané mezi jednotlivými členy rozlišovat na spojence aktivní a schopné a ty měně zdatné. V této souvislosti je dobré je sledovat a jejich taktiky se držet. Správně jsme proto navrhli, že se naše vojsko bude na něco potřebného specializovat. Představa, že naše malá a doposud nezreformovaná armádní síla, může být sama garantem naší bezpečnosti je scestná, stejně jako pocit bezpečí z pouhého členství v NATO. Naše obraná doktrína musí být moderní s porozuměním mezinárodním trendům v této oblasti bezpečnosti, spojená s naší novou rolí v Evropě a pozorným vztahem k ruské mocnosti. 
  
V souvislosti s naším vstupem do Evropské Unie vliv vztahů uvnitř aliance na naší zahraniční politiku zesílí a bude určujícím vlivem. Pokud by se NATO mělo v budoucnosti stát pouhým diskusním klubem (jako to dnes funguje v OBSE), budeme muset naší obranou doktrínu přizpůsobit. Nejhorší by bylo, včas tyto změny nevidět nebo je dokonce ignorovat.